Do fotbalového nebe odešel kanonýr, kterého Slavia koupila u husy s knedlíkem za pět tisíc

V Kladně se jim zdál po sedmi letech příliš starý a okoukaný, což mu také dával trenér Fábera najevo. On sám se cítil také vyhaslý, bez jiskry a šťávy.

U husy s knedlíkem a zelím se proto přiznal Kopeckému, že s fotbalem sekne a bude se v Poldovce živit jako konstrukční technik. Anebo si možná půjde ještě zahrát do Rakovníka nebo třeba i do rodného Řevničova, když už ho v Kladně nechtějí.

Však odsud z Rabasova kraje pochází, tady se u rybníka na Bucku narodil a v Rakovníku začal hrávat fotbal ještě s Oldou Nejedlým, než se vydal v devatenácti na první ligovou štaci do Liberce. Proč se tedy nevrátit na stará kolena domů?!

Kopecký si musel pomyslet něco o zdravém rozumu, protože Kadrabovi to při posvícenské exhibici běhalo a střílelo stejně, jako když před třemi lety na světovém šampionátu v Chile nastoupil v semifinále proti Jugoslávcům a gólmanovi Šoškočovi tam dával přenádhernou branku.

Míč ho pořád poslouchal, nad trávníkem se doslova vznášel, Pláničkovi poslal do sítě dvě své typické navštívenky. A přehledem a fotbalovou inteligencí nad všechny také vyčníval.

Kopecký si proto roztrpčeného Kadrabu u oběda vyslechl, ale mlčel. Nijak ho nepřemlouval, natož aby ho od odchodu z Kladna zrazoval. Zato v Praze hned referoval, že Pepík Kadraba by byl k mání a určitě za levný peníz.

Slávističtí "výboři" sice Kopeckému naslouchali, hlavami pokyvovali, ale protože se k ničemu neměli, vypravil se za činovníky v Odboru přátel.

Za pány herci, spisovateli, malíři a vůbec kumštýři, kteří tohle sdružení rok předtím ustavili, aby pomohli své milované Slavii v časech zlých, když jsou jejich bafuňáři tak darební. Však už takhle přivedli Šindeláře a Ulrycha, takže proč by se nesložili na zkušeného šutéra Kadrabu?! Zvlášť když za něho Kladno požaduje pět tisíc. V tažení za postupem jim určitě pomůže.

A možná i v lize, protože tak starý zase není a góly určitě nezapomněl dávat. Díky Kadrabovi a jeho trefám se přece kladenská Poldovka dostala do ligy a už pátým rokem se tam zarputile drží. Hlavně protože tenhle rozený šutér, kterému to nejen pálí, ale na place i ohromně myslí, plní sezonu co sezonu svou normu čtrnácti patnácti vstřelených branek.

Za pár dnů si na společné schůzce, jíž samo sebou předsedal spisovatel Pavel Hanuš, plácli. Pešek, Pivec, Vojta i operní pěvec Haken se složili a z Kadraby se stal v jedenatřiceti slávista...

„Tehdy za mnou přijel Martin Růžek doprovázený ještě nějakým hercem a bez okolků se poptávali, na kolik se cením a kolik bych za přestup požadoval. Ale abych prý nezapomínal, že Slavia je na tom dost bídně, že výbory z tělovýchovné jednoty fotbal ani trochu nezajímá a na přestup nedají ani korunu, takže všechno budou muset zaplatit oni," vzpomínal na svůj přestup do Slavie Josef Kadraba.

„Řekl jsem si o deset tisíc a Růžek ani nesmlouval. Vytáhl šrajtofli, odpočítal pět tisíc a vysázel je na stůl. ,Tady máte zálohu a až se Slavií postoupíte do ligy, dostanete dalších pět,‘ vybafl na mě a ani žádný úpis na ty peníze nechtěl. A když jsme se pak dostali do ligy, skutečně přišel a doplatil mi pět zbývajících tisíc. Moje ligové přestupy se vůbec rodily z kamarádství a přátelství.

Do Sparty jsem šel po vojákování v Tankistovi jen proto, že si mě trenéři vybrali do mužstva Prahy, které se mělo střetnout s výběrem Berlína. Tehdy jsem se v kombinovaném mančaftu hlavního města potkal se spoustou letenských fotbalistů a ti mě prostě přesvědčili, že Sparta pro mě bude tou nejlepší volbou.

Z Letné bych nikdy neodcházel, kdyby ke mně byli jen trochu vstřícnější. Jenže já se oženil, neměli jsme kde bydlet a střechu nad hlavou jsme po Praze hledali marně. A Sparta mi pomoc nechtěla. ,Musíš být rád, že u nás kopeš,‘ nezatěžovali se sparťanští bafuňáři mými prosbami přecházejícími postupně v hrozby.

Náhoda tomu chtěla, že jsem se na Letné potkal s bývalým sparťanským playerem Košťálkem, který na Kladně funkcionařil. Postěžoval jsem si mu na mizerii, kterou s manželkou prožíváme, a on hned, abych šel k nim. Že jsou sice v lize poslední a docela jistě spadnou do druhé, ale že se chtějí samo sebou co nejdřív vrátit, protože nejvyšší soutěž se přece kopala v Kladně od nepaměti. A byt že pro něho nepředstavuje sebemenší problém. Dokonce že si budeme moci vybrat, jaký chceme, jen když mu vystřihnu úpis na přestupní lístek.

Nebalamutil. Byt jsme skutečně dostali a v prosinci sedmapadesátého roku jsem přestoupil do SONP Kladno. Zase až tak velké potíže s odchodem z Letné jsem neměl. V těch zvrácených a všelijakými výmysly poznamenaných letech se stačilo přihlásit do náboru do hutí a dolů a na Spartě nemohli ani ceknout.

Měníš zaměstnání? Jdeš pomáhat lidově demokratickému zřízení tam, kde právě nejvíc potřebuje? Máš plné právo změnit i oddíl, za který chceš hrát fotbal!

Na Vánoce v sedmapadesátém jsem přišel do Kladna a hned v prvním jarním kole jsme vyrukovali proti Spartě. Dal jsem dvě branky, takže jsme nad ní vyhráli 2:1, ale stejně nám to nic platné nebylo.

Košťálek, na kterého jsem koukal ještě s otevřenou pusou v Rakovníku, kde končil kariéru, zatímco já za bránou podával balony, tušil správně... Z ligy jsme vypadli a nikoli rok, ale dva nám trvalo, než jsme vykopali postup a já si v kladenském dresu zase zahrál ligu a dával branky.

Byl jsem v Kladně pan Někdo, neboť jsem se dostal i do reprezentace a s Vytlačilovým národním mužstvem cestoval dokonce na slavné mistrovství světa do Chile, odkud jsme přivezli stříbrné medaile. Jenže pak už jsem byl i pro Kladno moc starý, opotřebovaný, a proto nepotřebný, takže jsem skončil ve Slavii.

Vykopali jsme postup, v lize hráli hned první rok až do samého konce o titul, a kdyby nás v posledním zápase s bratislavským Interem nezařízl rozhodčí Fencl a po evidentní ruce Ferjančíka měl odvahu nařídit proti hostům penaltu, skončili jsme první a získali titul, na který Slavia dvacet let čekala a dalších třicet měla ještě čekat.

Jenže my prohráli a při bodové rovnosti s Duklou a Spartou skončili až třetí, neboť jsme měli z pražského tria nejhorší skóre."

Z mistrovského titulu tak prvním rokem nebylo nic. A rok na to také ne. Ale to už Kadrabu zase až tak nemrzelo, protože toho moc neodehrál.

V Edenu se jako trenér objevil František Havránek a začal s ráznou omlazovací kúrou. S veterány už pochopitelně příliš nepočítal. Stavěl je občas, a i když Kadraba stačil nastřílet ještě dvanáct ligových branek, místo v sestavě jisté neměl.

„Zase až tak moc mi to nevadilo, protože vídeňský kamarád mi zrovna nabídl, abych šel pracovat do Rakouska. A rovnou na pět let.

Nikoli na hřiště, jak se tehdy domýšleli mnozí lidé ve Slavii i ve vedení československého fotbalu, protože mezi trenérem stříbrné chilské jedenáctky Rudolfem Vytlačilem působícím ve vídeňském Rapidu a Kadrabou mínícím odejít do Rakouska si prostě udělali rovnici, ale do pobočky automobilky Ford.

Možnost to byla lákavá, protože takové peníze bych si fotbalem doma nikdy nevydělal, navíc jsem stejně cítil, že má kariéra je u konce a že se musím začít živit jinak. Jenže odejít nebylo zase až tak jednoduché.

Od ministerských úřadů jsem sice povolení dostal, jenže slávistickým výborům nebylo dvakrát po chuti, že by o mě měli přijít. Přece jen se obávali, že jim pětadvacet Kadrabových ligových gólů nastřílených v sešívaném dresu bude scházet.

Nakonec nechali na trenérovi Havránkovi, aby zvážil, posoudil a rozhodl, zda mě ještě bude v nově budovaném mužstvu potřebovat. ,Už s ním nepočítám,‘ pravil naštěstí pro mě na výborovém sezení Havránek a já byl volný.

Odcházel jsem do Vídně legálně na pět let, vrátil jsem se po dvanácti. Jako emigrant, kterého vymazali i z fotbalových statistik a čítanek a jehož jméno jim vadilo dokonce i v Klubu ligových kanonýrů.

Však když jsem po listopadovém převratu na sklonku devětaosmdesátého roku při brněnském setkání kanonýrů za 117 přiznaných ligových gólů nastřílených v Liberci, pražském Tankistovi, ve Spartě, Kladně a Slavii přebíral místo odznaku s pořadovým číslem třináct plaketu s číslem třicet šest, nepomněl jsem si povzdechnout, že jsem se v šestapadesáti stal konečně kanonýrem.

Sice už jako Rakušák, který přijel na brněnskou trachtaci a v hotelu se pro jistotu ubytoval pod cizím jménem, protože pořád nemohl uvěřit, že režim doopravdy padnul, ale fotbalovým srdcem pořád Rakovničák, Kladeňák, sparťan a hlavně slávista.

Tedy nejdřív jsme se vydali k přátelským zápasům do Itálie. Tam Vytlačil poznal, že mezi sebe potřebujeme Kvašňáka, takže udělal změnu v nominaci a Andrej se k nám cestou za mořem připojil.

Ono to ale nebylo jen o Kvašňákovi a Vytlačilovi, jak se později tradovalo. Celé jaro jsme hráli nevalně, v Itálii to rovněž žádná sláva nebyla a snad proto jsme si v Benátkách sedli a nad pár lahvemi červeného vína se zrodila ta báječná chilská parta.

Nevadilo nám, že se vydáváme za moře jako největší outsider, že nás z domova provází jen skepse a posměch, že jsme odkázáni sami na sebe a budeme si muset tahat dresy, kopačky i meruny."