Od agentů KGB a pašování drog k výhře na Realu. Posvítí si UEFA na zázrak v LM?

Pohádka o týmu z nejchudší země Evropy dostává trhliny hned na samém začátku, protože, jak dobře známo, Tiraspol se nachází v separatistické Podněsterské republice, kterou uznávají jen tři rovněž neuznané státy (Abcházie, Jižní Osetie a Republika Arcach) a jejíž představitelé oficiálně nechtějí mít s Moldávií nic společného.

Podněsterská republika se nachází v úzkém pásu země na hranicích s Ukrajinou podél řeky Dněstru a je výsledkem krátkého ale krvavého konfliktu z počátku devadesátých let při rozpadu Sovětského svazu. Výsledky příměří zde podle stanice Deutsche Welle stále hlídá ruská posádka čítající 1500 vojáků.

„Tenhle ´stát´ byl stvořen jako projekt KGB, aby Moldávie nevyklouzla ze sféry vlivu Ruska. Jeho první ´prezident´ (Igor Smirnov) byl svérázný chlapík ze Sibiře s hodně ponurou minulostí. Druhý ´prezident´ (Jevgenij Ševčuk) jmenoval kabinet ´ministrů´, z nichž většinu tvořily dobře vypadající ženy kolem 30 let. S jednou z nich se pak oženil (ministryní vnitra) a odešel do šťastného důchodu. Jak taková země může fungovat? Díky asistenci Ruska, pašování drog a zbraní," naznačuje fungování podivného státního útvaru ruský sportovní novinář Slava Malamud, jenž vyrůstal v těsné blízkosti současného stadionu Šeriffu.

„Nekalý byznys vlastní jen pár rodin, které ovládají celý ´stát´. A takhle přišel k životu Šeriff. Klub založili dva vlastníci, samozřejmě agenti KGB, kteří rozjeli gigantickou operaci na praní špinavých peněz. A uprostřed moldavských pastvin postavili obří fotbalový komplex. Je to doslova jediná moderní stavba v celé zemi," popisuje Malamud.

Zároveň připomíná paradoxní situaci, že na stadionu v Tiraspolu hraje mezistátní zápasy reprezentace Moldávie, s níž však nechce mít nikdo v Podněstří nic moc společného.

O bizarních poměrech v tajuplném postsovětském prostoru se brzy přesvědčí i zástupci evropské smetánky z Realu Madrid a Interu Milán, nad nimž v tabulce skupiny Ligy mistrů momentálně Šeriff trůní a kteří k zápasům do Tiraspolu teprve poletí.

Čeká je nejspíš noc v hotelu v Kišiněvě a pak strastiplná cesta po hrbolatých cestách do Podněstří, kde, ač jde oficiálně o vnitrostátní prostor, fungují celní prohlídky s pohraničníky se samopaly.

Kdo stadion a přilehlý tréninkový komplex spatřil, nešetří na něj superlativy, zároveň ale také zmiňuje nepřehlédnutelný kontrast s šedivou realitou okolí, kde se od dob Sovětského svazu takřka zastavil čas.

Právě luxus fotbalové arény, zázemí klubu a soupiska obsahující téměř výhradně hráče ze zahraničí od Jižní Ameriky přes Afriku až po Evropu, nejde moc dohromady s jinak velmi chudým a nekonkurenceschopným zbytkem moldavské ligy.

Na její zápasy chodí pravidelně návštěvy v řádech nízkých stovek fanoušků. Na Šeriff, jehož stadion má kapacitu 12 tisíc sedadel, se návštěvnost vyšplhá někam k tisícovce příznivců.

Tady měly zřejmě už dávno zpozornět patřičné orgány UEFA hlídající finanční fair play. Člověk asi nemusí být ekonomický génius, aby mu nebylo divné, jak může klub vydělávat na svůj chod z vlastních příjmů, když domácí liga je ekonomicky nezajímavá, peníze z pohárů až do této sezony nebyly nijak závratné, a přitom Šeriff hraje ve sportovním komplexu, jehož výstavba vyšla v přepočtu na cca 4,5 miliardy korun.

O nákladech na tým pro Champions League nemluvě.

Klub má samozřejmě sponzory. Agroprombank, finanční instituci z Tiraspolu, kterou ale vlastní Šeriff. Pak třeba také Sport Complex , který vlastní, jak jinak, Šeriff. Společnost Šeriff, jehož jméno klub založený v roce 1997 nese, vlastní v Podněstří takřka vše. Má vlastní čerpací stanice, banky, televizní kanály, likérky, pivovary, pekárny, reklamní společnosti či dealerství mercedesu.

Propojení divného byznysu s fotbalem v Podněstří se po úspěchu Šeriffu v Evropě věnuje celá řada zahraničních médií.

Britský Daily Mail třeba upozorňuje na to, že v případě Paris St. Germain či Manchesteru City vyvinula UEFA velké úsilí na dohledávání finančních toků z Abú Zabí a dalších lokalit v podezření, že hospodaření klubů nepokrývají jen zisky od vnějších sponzorů, za dosažené výhry či z prodeje hráčů, ale jsou ze strany majitelů dotovány.

Jinými slovy, utrácejí víc, než jsou schopny vydělat, což pochopitelně principy finanční fair play zakazují.

Zatím není známo, že by se UEFA situací v Šeriffu Tiraspol v tomto směru nějak intenzivněji zajímala. Na rozdíl od City či PSG dosud nepředstavoval mimo vlastní zemi závažnější hrozbu. Jenže to se po dosavadním fenomenálním úspěchu v Lize mistrů zásadně mění.