Za peníze z milánského Interu rozjel bar. Ale nebýt táty, vše bych rozfofroval, přiznává český zadák

Úplnou náhodou.

To ne, ale já se v Interu ocitl fakt náhodou. Jejich skaut si mě všiml při zápase reprezentační šestnáctky. O pár týdnů později hrála plzeňská Viktoria rozhodující zápas o titul v kategorii U19 proti Olomouci. Tehdejší plzeňský trenér do nominace zařadil i mě, kluka, kterému bylo patnáct. Myslel jsem, že půjdu na lavičku. Ale poslal mě na stopera v základní sestavě. A já odehrál životní zápas. Vyhrával jsem souboje, neprohrál jedinou hlavičku. Stejný skaut Interu utkání viděl. Vybavil si mě z reprezentace, za týden přišla nabídka z Interu. Přitom tam měl jet na zkoušku o dva roky starší spoluhráč Honza Lecjaks. Jenže se zranil...

Mně se líbilo, že budu umět novou řeč. Jazyky mě fakt baví. Já nechtěl zůstávat dlouho u rodičů a Inter byl skvělou příležitostí, jak se osamostatnit. Od šestnácti žiju na vlastní triko. Navíc Inter je velký klub, takže i smlouva pro šestnáctiletého kluka tomu odpovídala.

Měl jsem začátečnickou smlouvu už v Plzni. Ale Inter byla jiná dimenze. Kdybych neměl tátu, nevím, jak by to dopadlo. První rok jsem bral dva tisíce eur měsíčně (tehdy to bylo zhruba 60 tisíc korun). Od klubu jsem měl zajištěné ubytování i stravování. Nic jsem nepotřeboval. Takže táta rozhodl, že budu mít čtyři stovky na měsíc a zbytek budu posílat domů. A jsem mu za to vděčný. Stoprocentně bych peníze rozfofroval. V Miláně to nebyl problém. Pár zkušeností jsem v tomhle směru nasbíral. Rodiče o tom ani nevědí...

Vyrazil jsem třeba do města a koupil si značkové džíny. Za 390 eur! Zůstalo mi deset na zbytek měsíce. Občas to pak bylo těžší překlepat do další výplaty. Prostředí člověka strhne. Poslední rok v Interu už jsem nežil na ubytovně, ale měl byt s jedním rakouským spoluhráčem. A když vás vezmou mazáci do obchodů na nákupy, nechcete vyčnívat a být ten, který dostane nálepku extra spořivý. Takže se utrácelo, co to šlo. Jo, nebyl jsem úplně šetřivý typ. A stejně jsem to měl i v obchodech s jídlem. Přišel jsem do supermarketu a nekoukal na cenu. Ale od založení rodiny se zlepšuju. A mám skvělou ženu, která na všechno dohlídne.

První týdny přípravy jsem volal domů a stěžoval si. Ne na zázemí ani stesk po domově. Ale na fotbalovou kvalitu. Nechápal jsem, že ti kluci hrají za Inter. Byli fakt hrozní. Telefonoval jsem s tátou a říkal mu: „Kam jsem to šel?" Ale jak se blížila soutěž, tak se zlepšovali.

Já byl úplné tintítko. Zanetti měl stehna jako já tělo. Ibrahimovic zrovna tak. Do toho borci jako Balotelli, Stankovič, Sneijder... Nekonečný výčet hvězd. Ale já to extra neprožíval. Všichni se ptali na hvězdy. Já je ale bral jako spoluhráče, nebyl jsem z nich vyklepaný.

Materazzi nám na tréninku dával sežrat, že jsme bažanti. Naopak Zanetti a Cambiasso se snažili mladým poradit. Jednou jsem za áčko hrál přípravu proti klubu z nižší soutěže. První půli jsem odehrál na pravém beku a o pauze střídal. Sedl jsem na lavičku a vedle byl borec, který se mě ptal, jak se jmenuju. Tak mu říkám: „Jsem Marek Kysela. A ty? Maicon."

Ne. Ale byl docela dobrej... (směje se) Byl pochopitelně výbornej. Tehdy v tom utkání nastoupil na pravé záloze Figo. Toho jsem znal z televize. Vždycky jsem mu naběhl do tandemu, on balon zasekl a šel do středu. Nepřihrál ani jednou. Pak jsem nastoupil ještě do jedné přípravy, ale po dvaceti minutách jsem dostal kopačkou do pusy a musel střídat.

Bral jsem to tak, že jsem součástí týmu. A když mě poslal proti Luganu v přípravě do hry místo Materazziho, snažil jsem se prostě odehrát maximum. Tehdy měl Materazzi kapitánskou pásku. Říkal jsem si, že by byla pecka, kdyby mi ji dal. Ale to se nestalo.

To je fakt. Ale já měl kliku, že jsem neplatil do kasy v áčku ani jednou. Asi by to byl hrozný fičák...

Já s ním do extra velkého kontaktu nepřišel. On si sedl a tréninky pozoroval, vedli to asistenti. Když byl nácvik taktiky a něco se mu nezdálo, tak si řekl své. Ale jinak nemluvil.

Mě trénoval nejdřív v juniorce. A na začátku jsem určitě nebyl jeho kůň. Vůbec mě nestavěl. Hráli jsme na hřišti Tottenhamu zápas NextGen Series, což byla dnešní Youth Champions League. V půlce jsme prohrávali 1:6. Tak mě po pauze poslal do hry. Dostali jsme už jen jeden gól a všechno se zlomilo. Hrál jsem pravidelně. Juniorskou ligu v Itálii jsme vyhráli, Ligu mistrů zrovna tak. A během mojí poslední sezony v Interu ho vzali do áčka.

Takticky skvěle. Při zápasech jsme ho nepotřebovali. Věděli jsme, co má každý hrát, v jakých prostorech se pohybovat. Obranu, pokud nemusel, netočil. V juniorské Lize mistrů sestříhal nejlepší momenty každého protihráče, měli jsme soupeře skvěle zmapovaného. Vždycky udělal něco extra pro úspěch. Možná ve Spartě dojel na to, že kluci nebyli sehraní. Změn bylo moc. Nebo jeho umění stačí jen na juniorské týmy, fakt nevím.

První a druhý rok jsem bral dva tisíce, třetí sezonu dostával o tisíc víc. Během poslední sezony jsem si řekl o deset tisíc eur. Byl jsem nejstarší v juniorce, všechno jsme vyhrávali... Vedení Interu nesouhlasilo. V lednu jsem se domluvil s Jabloncem, že v létě přestoupím. A v březnu zástupci milánského klubu na moje požadavky přistoupili. Jenže už s tím nešlo nic dělat. To byl pech. Ale zase jsem si v Jablonci našel manželku, máme dvě děti. A díky čtyřem letem v Interu jsem měl naspořeno, takže jsem teď mohl s bráchou rozjet byznys, kterému se od ledna budu věnovat. Za to musím poděkovat tátovi. Nebýt jeho, nic bych neměl.

Máme shisha bar Marali. Od patnácti jsem podobná místa vymetal. Byla to moje záliba. Brácha přišel s nápadem otevřít podnik v Liberci. Ale neměl peníze. Já to zafinancoval. Sehnali jsme vodní dýmky, tabák. Jsou různé druhy, které se mixují. Bál jsem se, jak to půjde. Máme kapacitu dvaadvacet lidí. Pátky a soboty jsou našlapané, bez rezervace není šance. Takže budeme bar rozšiřovat. A já od prvního ledna nastoupím jako barman.

Moc. Už jsem měl fotbalu dost. Myslím, že zrovna tohle podnikání je bližší mojí povaze než fotbal. Ubíjela mě rutina. Všechno předem nalajnované. Mě baví, když se něco děje a potkávám nové lidi. A navíc ta věčná zranění...

Vůbec. Ani jednou! Ale je fakt, že mi to říká hodně lidí. Já jsem flegmatik. Když se mi něco stalo, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Přijal jsem situaci, jak byla, a začal znovu. Vždycky jsem se vyhrabal z nejhoršího. Po všech zraněních. V Jablonci bylo období, že mě sledovali skauti zahraničních klubů a řešil se přestup ven. Jenže přišel problém s nádorem. Pak s epilepsií. S prasklou plící. Už to nechci pokoušet. Je jasné, že fotbal mě nechce.