Článek
Můžete prozradit, co jste bratrovi napsala před minulým zápasem Ligy mistrů, kdy bravurním výkonem vychytal Barcelonu na jejím hřišti s hvězdným Lionelem Messim?
Ondras, vychytej toho malýho pidižvíka a pak budeš slavnej! (směje se) Oba odmalička fandíme Realu Madrid a Ronaldovi. A i když je nyní v Juventusu, zůstalo nám to. Rozhodně máme radši Real než Barcelonu, takže o to je to sladší. Ondras ještě miluje Liverpool a jeho snem by bylo jednou chytat za něj, ale tam je teď bohužel Alisson Becker, takže tam, obávám se, bude mít cestu těžší. (usměje se)
Pokud by však chytal jako na Camp Nou, kdo ví... Vaši výzvu každopádně poslechl na slovo, že?
To ano. Stále tomu nemůžu uvěřit, jak to zvládnul. Doma na záznam z Barcelony koukáme pořád. Utkání mu sedlo náramně. Myslím, že na to může být pyšná celá naše rodina a vlastně celý Liberec. Vždyť je to neuvěřitelný.
Přehráváte si ho i společně s Ondrou?
Jasně, pouštíme si vždy ty nejzásadnější momenty. Ondras mě vždy upozorňuje: Lůco, koukej, koukej, teď to přijde. (směje se) Sám je na to pyšnej, hrozně to prožíval a byl šťastnej. Po prvním zápase si vyměnil dres s Ter Stegenem a po druhým za ním přišel Griezmann, jestli si ho můžou vyměnit. Byl z toho unešenej.
Byla jste se na Camp Nou podívat osobně?
Ne, trenér nás nepustil. Ale rodiče byli. Prožívala jsem to hrozně moc. Už od rána jsem byla nervózní. Ale dá se říci, že i když na venkovní zápasy nemůžu, jsme spolu i tak. Posílám mu ty motivační zprávy a on mi zase před každým zápasem ze stadionu volá a ukazuje mi, jak to vypadá v kabině, na stadionu a tak. Už i tohle je pro mě zážitek.
Před týdnem vám připravil další, když si připsal první start za národní tým.
Prožívali jsme to, už když byl pozvaný poprvé. Musím říci, že již tehdy jsme tajně doufali, že když má formu, bude chytat. Splnilo se mu to až teď proti Bulharsku. Musím prozradit, že když mi to den předtím volal, měl radost jako malý kluk: „Lůco, to je neuvěřitelný. V jednom měsíci vychytám Messiho a čtrnáct dnů nato chytám za nároďák, to je sen každýho kluka!"
Co jste mu na to řekla?
Že už je to normálně na knížku! (směje se) Byl hrozně nadšený. Celá rodina to prožívala. Seděli jsme doma u televize s dresy a koukali na bráchu a byli hrozně pyšní. Kvůli volejbalu jsem tam nemohla, ale myslím, že rodiče by do Sofie i letěli, ale dozvěděli jsme se to na poslední chvíli. Upřímně, měla jsem ještě po vyhraném zápase, takže jsem byla už tak ve velké euforii. A když mi zavolal ještě tohle, musela jsem to normálně oslavit. Máme spolu vážně krásný vztah. Hrozně to s ním prožívám. Obecně mám fotbal hodně ráda, a když ještě můžu koukat na bráchu v reprezentaci, to je asi nejvíc, co může být.
Jaký název byste knize dala?
Třeba Sen malého kluka. Nebo Sen kluka z Liberce, který to dotáhl až na Camp Nou... (culí se) Nevím, ale přála bych každé rodině tohle zažít. Jsme na něj pyšní. I ve škole to všichni hrozně prožívají. Mám na gymplu učitele, kteří jsou zarytí slovaňáci, a ti mi Slavii občas dávají sežrat... Ale je to nádherné.
Věřila jste vždy, že to dotáhne tak vysoko?
Když vezmu jeho patálie a zranění, tak upřímně říkám, že ne. On byl velký talent. A někdy si to až moc dobře uvědomoval, což nebylo vždy úplně dobře. Věděla jsem, že se fotbalem asi bude živit, ale že by se dostal až takhle vysoko a do národního týmu? Myslím, že u nás doma to nečekal nikdo.
Dělal ve škole velké průšvihy?
To dělal! Ondra byl klasický „průserář". Pamatuji si vtipnou poznámku: Prdí při hodině (zamořuje třídu)! (směje se) Tohle vážně domů přinesl. Ale byl průšvihář v dobrém. Když přijde na základku, všichni si ho pamatují a nedají na něj dopustit. Ondra byl hodný, i když je pravda, že byl u všeho. Paní učitelka říkala, že nechápe, jak je to možný, ale pokaždý, když se něco stalo, náš Ondra byl u toho. Rozhodně nebyl chlapcem, který by někde seděl v rohu. Odmalička byl středem pozornosti.
Všechny ošemetné situace před svou brankou slávistický gólman Ondřej Kolář v duelu s Barcelonou vyřešil. I šanci Clementa Lengleta.
Sám přiznal, že když mu bylo patnáct, chtěl s fotbalem skončit a dát přednost volejbalu. Jak si pamatujete tuhle dobu?
Doufám, že teď neřeknu nic špatně, ale on měl tehdy u mládeže trochu problém s jedním trenérem. Moc si nesedli, bylo to oboustranný. A chtěl s fotbalem seknout. Taťka ho pak s prominutím profackoval. Říkal mu, že se asi zbláznil, že ve fotbale má větší budoucnost než ve volejbale. Ale i v něm by byl výborný. Chodíme spolu hrát beachvolejbal a hraje skvěle, je technický. V tu chvíli to však bylo hodně nahnutý. Pak přišlo ještě zranění, a to byl druhý zlomový moment. Ovšem nevzdal to. Klobouk dolů před ním.
V Liberci pak měl ve dvaceti letech vleklé problémy s achilovkou. V jednom rozhovoru mi říkal, že to nese špatně i po psychické stránce. Jak se to projevovalo?
Byl takový, že ho nic moc nebavilo. Měl černé myšlenky. Uvažoval, že s fotbalem skončí. Tehdy jsme spolu hodně drželi. Bylo i období, kdy jsme spolu byli dennodenně, často jsme spolu chodili na kafe. Bylo mi ho líto. Už nevěděl, kudy kam. Hledal různé alternativy, jezdil se léčit i na Slovensko, jenže nikdo mu nebyl schopný pomoci. Až nakonec pomohla operace u pana Janaty. Myslím, že i jemu je ohromně vděčný. Ale byly to hrozný chvilky. Jak pro něj, tak i pro nás.
Slávistický brankář Ondřej Kolář zasahuje před nabíhajícím Antoinem Griezmannem z Barcelony.
Vzpomenete si na to nyní ještě někdy?
Vzpomenu, určitě. Často mu teď říkám: Ondras, to je jen kvůli mně, že jsi teď takhle vysoko. (směje se) Ale samozřejmě si dělám srandu. Myslím, že o to je vděčnější, kde teď může hrát, když si zkusil i tu druhou stranu. Dokonce si myslím, že od té doby na sobě začal i víc makat. Ano, vzpomenu si na to často. Teď už s úsměvem, ale dřív jsme se tomu moc nesmáli. Myslím, že je dobře, že si tím prošel. Neměl to jednoduchý. Podle mě to souvisí s tím, že Ondras je hodně silný po mentální stránce.
Ostatně to je vidět i při jeho riskantních kličkách ve vápně. Jak tohle při zápasech prožíváte?
To by byla otázka pro mého taťku. (usměje se) Jednou se nám stalo, že jsme byli na stadionu a za námi seděl takový starší pán. Ondras udělal svou klasickou kličku, už někdy na konci zápasu, tipovala bych za stavu 1:0. Taťka začal sprostě řvát, jemněji řečeno něco ve smyslu, že ten kluk je strašnej blázen. A pán za ním se ozval: Nebojte, pane, on ví, co dělá.
Brankář Slavie Ondřej Kolář.
Prozradili jste mu, kdo jste?
Jo, nakonec jo. Pán se tomu smál. (směje se) Ale zpátky k těm kličkám. On sám říká, že jednou na to určitě dojede, stejně i jeho spoluhráči, třeba Honza Bořil. Sám však ví, co dělá. Teď se mu daří, tak proč toho nevyužít, když tím může založit šanci, nějaký brejk? Zatím mu to vychází. Je to pěkný. Myslím, že tím je výrazně jiný ve srovnání s ostatními brankáři v české lize. Ale samozřejmě na stadionu trneme, koušeme si nehty, koukáme se do země. Jednou mu to asi nevyjde, ale stokrát ano...
A byl vždycky bez nervů?
Asi jo, vždy byl spíš kliďas. Ondra je hodně vyrovnaný. Jednou mu v Evropské lize nevyšla klička na hřišti Genku a Slavia už někdy v desátý minutě prohrávala. Myslím, že kdyby se to stalo někomu jinému, zhroutil by se. Jenže on pak nezachytal vůbec špatně. Pan Trpišovský ho ještě pochválil, že tím nastartoval tým k lepšímu výkonu. Nakonec vyhráli 4:1. Asi málokterý brankář by se takhle vzchopil. Asi byl vždy takový, ale je pravda, že teď si to může dovolit víc.
