Článek
„Od týmu čekám výrazně více než výkony poslední doby," vzkázal hráčům i realizačnímu týmu Tvrdík rozčarovaný nejen z toho, že jeho mužstvo prohrálo, ale především jakým způsobem se prezentovalo.
A to přitom šlo pouze o Konferenční ligu, kterou on sám dehonestoval ještě před jejím startem výrokem, že domácí liga, a nikoli soutěž třetího evropského sledu, představuje pro jeho klub prioritu.
Od tymu cekam vyrazne vice nez vykony posledni doby. Mozna vsichni hraci dobre nechapou, co to znamena hrat za Slavii a ze nelze zit z uspechu minulosti.
— Jaroslav Tvrdik (@JaroslavTvrdik) October 21, 2021
„Tohle není možné," přidal se Trpišovský, jindy v soudech a kritickým slovům do vlastních řad zdrženlivý. Když už nějaké výhrady na veřejnost přece jen vypustil, pak po zápase, kdy Slavia soupeře smetla, ale podle trenéra mu mohla a měla naložit ještě víc. Jako třeba po derby s Bohemians, kdy mluvil o tom, že si někteří z jeho svěřenců spletli závěr utkání s nepovedenou show.
Jenže teď, po devadesáti minutách v Haifě, si museli oba přiznat, že český mistr v ničem nepřipomíná tým, který ještě na jaře dokráčel do čtvrtfinále Evropské ligy.
Ztratil téměř všechno.
Evropský glanc a lesk, renomé tak pracně získané v předchozích sezonách, navíc i svou fotbalovou tvář.
I na domácí scéně je to patrné, i když na výsledcích a postavení mužstva v ligové tabulce se to zatím neprojevuje. To proto, že soupeři, s nimiž se Slavia až dosud v lize potkala, jsou na tom ještě hůř, a navíc mají z mistrovského celku pořád přespřílišný respekt, než aby se mu postavili a vzepřeli. Konfrontace v derby se Spartou sice poodhalila, jak na tom sešívaní ve skutečnosti jsou, jenže pod vlivem vyloučení Ousoua a zraněními decimovaného kádru k procitnutí neposloužila.
To až čtvrteční duel s Haifou, při vší úctě k mezinárodnímu společenství v jejích barvách soupeřem pouze podprůměrných evropských kvalit a parametrů, nastavil Slavii zrcadlo, do něhož pohlédla.
A soudě podle výroků Tvrdíka i Trpišovského prozřela.
V duchu Gogolova motta k Revizoru totiž nesklouzla k tomu, aby nadávala na zrcadlo, když krajně pokřivené jsou na podzim její výkony, přístup hráčů, ale koneckonců i některé trenérské tahy připomínající občas tahání králíka z kouzelnického klobouku s vírou, že tentokrát půjde o tah pravý.
Jenže ani Trpišovského intuice nepůsobí jako dřív, protože nepovedené a mnohdy pramálo pochopitelné letní transfery Plavšiče, Krmenčíka, Ekpaie či Madsena mu k tomu nedávají možnost.
Proto mu před cestou do Izraele nevyšel v ligovém duelu s Libercem experiment s útočnou dvojici Krmenčík - Kuchta, v Haifě pak představovalo hotový úlet nasazení Plavšiče. O sestavě s devíti legionáři nemluvě.
Výsledek se zákonitě dostavil.
Bolestný pohled do zrcadla také.
„Spousta individuálních výkonů byla slabých, při bránění to bylo z naší strany baroko. Organizace hry, komunikace na hřišti a postavení i reakce na situace musí být mnohem lepší. Musíme rychleji reagovat, předcházet situacím, a ne je řešit, až když nastanou," shrnoval Trpišovský kulantními slovy pokřivenou tvář, kterou měl jeho tým v Haifě.
Ovšem nejen v Haifě.
Čtyři po sobě jdoucí prohry v evropských pohárech na soupeřových hřištích nejsou jen důsledkem absencí a zraněními decimovaného kádru.
Vytratila se jiskra, zápal, drajv.
Vymizel pohyb a schopnost i ochota uběhat i protivníky s přednostmi a fotbalovými kvalitami o dvě tři třídy většími, než jakými disponují hráči Maccabi.
Tatam je odpovědnost, disciplína, lpění na stanovené taktice, organizaci hry a jejím dodržování.
Chybí i vůle, bojovnost a ochota se rvát o výsledek za jakéhokoli stavu a při jakémkoli průběhu střetnutí, což byla premisa, na které byla hra Slavie založená a která jí v předchozích letech pomohla k úspěchům i renomé na evropské scéně.
I proto teď Slavia tak trochu připomíná Spartu z dob neblahé Stramaccioniho éry.
Snad je v ochotě podívat se do zrcadla a nesvádět křivou hubu na něj se od tehdejší Sparty liší.
Tvrdíkův výrok... „možná všichni hráči dobře nechápou, co znamená hrát za Slavii a že nelze žít z úspěchů minulosti", by tomu alespoň napovídal.
Třeba přichází včas.
Zdeněk Pavlis
Zdeněk Pavlis pracuje padesát let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican – Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi, Železná Sparta, Od Bicana k Lafatovi. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu a laureátem Ceny dr. Václava Jíry.