Milan Škoda o bráchově laťce, Boleslavi i horkokrevných Turcích. Třikrát se na tréninku poprali, líčí

Určitě by mě to lákalo. Ale kdyby brácha v Boleslavi pokračoval, nešel bych sem. Mám motivaci hrát a bylo by to pro něj těžké. Michal byl v laufu, takže bych mu sem asi nelezl. Uvidíme, jestli se nám to někdy v budoucnu někde povede.

Řešili jsme to dost. Ještě v době, kdy jsem netušil, že bych mohl jít právě do Boleslavi, jsem cítil zklamání, že z ní brácha odchází. Je tady skvělej trenér Jarolím, chytil se pod ním. Hrál, dával góly, byl na prostředí zvyklej. Věřil jsem, že by pokračoval v nastolených výkonech a střílel branky dál. Ale zkrátka se nedohodli, tudíž musel odejít a doufám, že bude v Českých Budějovicích stejně úspěšnej.

Navázat na něj bude fakt těžký. Předváděl skvělé výkony. S bráchou si navzájem hodně přejeme, ale zároveň jsme mezi sebou dost soutěživí, takže bych jeho porci gólů rád překonal. (úsměv)

Mně přijde už neuvěřitelný, koho všeho jsem překonal. Nějakej Škoda prostě přeskočil v tabulce třeba Ivana Haška, Standu Vlčka a další. Už tohle je super! Mám pochopitelně velikou motivaci střílet góly dál a věřím, že nějaké ještě přidám.

Vzhledem ke své slávistické minulosti jsem si nedovedl představit, že budu v Česku v jiném klubu. Říkal jsem si, že zahraničí je pro příští sezonu jediná volba. Jenomže jsem se vrátil z Rize, byl doma asi tři týdny a do ciziny se mi najednou vůbec nechtělo. Měl jsem tři nabídky z Turecka, jednu už přímo na stole k podpisu z Kypru. Jenže jsem tam měl do dvou dnů hned vyrazit. A já si říkal, vždyť já nemůžu přece odjet. Nechci! Nebyl jsem v hlavě takhle nastavený. V tu chvíli jsem došel k názoru, že nejlepší bude hrát prostě v Česku.

Kvůli bráchovi jsem Boleslav hodně sledoval už v loňské sezoně a tým, který se tu tvoří, na mě působil strašně dobře. Ambiciózně. Boleslav je navíc blízko Prahy, takže se nemusím nikam stěhovat. V kádru jsou skvělí staří i mladí hráči. Zkušení Jirka Skalák, Mára Matějovský, Suchoš (Suchý), což mě lákalo. U mladých jsem až překvapenej. Když vezmu sám sebe, kde já byl v 17 nebo 18 letech a teď vidím teenagery Maška nebo Filu, kteří jsou vážně velmi dobří fotbalisti. A jak jsem říkal, je tady výborný trenér, což je základ.

Potkal jsem se s ním v reprezentaci a už tam na mě působil moc dobře. Umí složit kádr, připravit ho a přinést úspěch. Moji roli jsme detailně ještě neprobírali. Jsou tady další útočníci a velká konkurence. Čekají se ode mě góly a pomoc týmu. Budu se snažit nezklamat.

Je to spíš o psychické podpoře, když se klukům něco nepovede, abych je povzbudil a nebáli se hrát. Ale určitě se jim budu snažit pomoct a předat zkušenosti, které jsem nasbíral.

Začátek ligy nemáme vůbec snadný a hodně napoví, jak můžeme být úspěšní. Sezona musí být ale určitě lepší! Věřím, že budeme hrát hezký fotbal a pobavíme fanoušky. Hlavně, abychom co nejvíc vyhrávali a hráli dobře. Kam nás to dovede, to uvidíme...

Bydlím na druhé straně Prahy, takže po Jižní spojce mám cestu o něco delší, ale myslím si, že se to dá v klidu dojet. Když jsem byl v Šeberově, tak jsem na Slavii jezdil zhruba čtyřicet minut, protože to všude stálo. Do Boleslavi to teď mám časově úplně stejně.

Bude to těžké, snažím se nad tím nepřemýšlet. Mám slíbené, že bych mohl ve Slavii po kariéře působit v nějaké pozici, teď ale vůbec ne. Cítím se dobře a chci ještě hrát.

Ano. Ze začátku mi padaly góly a říkal jsem si, že to je tady docela snadný, přitom to ale jednoduché vůbec nebylo. Když jsem do Rize přijel, byl jsem výborně fyzicky připravenej a cítil se opravdu dobře. Přišlo mi, že fyzicky vyčnívám nad ostatními kluky. Jenže postupem času, kdy s nimi trénujete, se to srovná. Dávat góly už bylo pro mě daleko těžší.

Dobré bylo, že jsem dal gól Besiktasi, Fenerbahce i Galatasarayi. A ve finále taky Trabzonu, což je fajn. Na to vzpomínám rád. (úsměv)

Zažil jsem ji. Na tréninku se minimálně třikrát i poprali (smích). Kvůli nesmyslu. Jeden kluk neměl třeba dobrou náladu, někdo mu něco řekl a už na sobě viseli. Pořvávají na sebe... Jsou fakt horkokrevní.

Taky to u mě hrálo velkou roli. Když se daří, je všechno dobrý. Ale když ne, mám potřebu si o tom promluvit. Říct si, co jsme udělali špatně, s tím hráčem to probrat. V Česku se zašlo na večeři a rozebralo se to tam. V Turecku ale nikdo na žádnou nechodil, po zápase se každý rozprchne a maže domů. Já to tedy v sobě dusil a nemohl si o tom popovídat. Neměl jsem to s kým řešit, což mi hrozně vadilo. Česká kabina je v tomhle úplně jiná.

Fanoušci. Brzy poté, co jsem do Rizesporu přišel, jsme hráli pohár na Galatasarayi. V té době mohli ještě diváci do ochozů a tehdy jich přišlo snad padesát tisíc. Super! Lidi jsou tam fanatici, chodí jich na zápasy hodně a stadiony opravdu krásný.

V Rize nebylo nějak extra horko, často prší a je to tam z hlediska podnebí jiné než třeba v Antalyi nebo Denizli, kde je od března nechutně. Velké horko mi vadí, nemám ho rád, ale bylo jen málo zápasů, které jsme v něm hráli. Občasné zápasy od 13 hodin ale byly nepříjemné. V létě, kdy bylo teplo největší, jsme měli volno.

Ne, ani jsem nechtěl. Zaměřoval jsem se spíš na angličtinu, kterou jsem pořádně neuměl. Ani v ní to ale v Turecku nebylo lehké. Když jsem od někoho chtěl něco odposlouchat, neměl jsem skoro šanci. Přišel jsem k jedné skupince, kde se bavili turecky. Dorazil jsem ke druhé, kde zase mluvili rusky, ve třetí pak španělsky... (úsměv). Ale něco jsem se naučil.