Článek
Mašek byl také členem československého výběru, který získal v roce 1962 na mistrovství světa v Chile cenné stříbrné medaile. Tam se nevysoký útočník významně zapsal i do světových fotbalových statistik - po 15 vteřinách zápasu proti Mexiku vstřelil gól, který na dlouhých 40 let zůstal nejrychlejší brankou historie šampionátu.
Překonal jej až v červnu 2002 turecký kanonýr Hakan Sükür, kterému se podařilo zapsat do tabulky úspěšných střelců už v 11. vteřině.
Celkem Mašek za reprezentaci odehrál 16 zápasů a vsítil pět branek. Souběžně s úspěšným fotbalovým působením zvládl Mašek i vystudovat vysokou školu a získat inženýrský titul.
📖 „Byl to náš Vašík, Vašíček. Skromný mladík s plachým nevinným úsměvem. A gólový zabiják!“
🎂 80. narozeniny slaví dvojnásobný mistr ligy, sedminásobný král střelců a vicemistr světa Václav Mašek! Vše nejlepší a pevné zdraví, Legendo! 🎩 #acsparta
➡ https://t.co/bQKcvmg6zV pic.twitter.com/iNYN0is6HD
— AC Sparta Praha (@ACSparta_CZ) March 21, 2021
Poté, co ukončil aktivní kariéru, pracoval v Úřadu pro patenty a vynálezy. Na začátku 90. let byl pak krátce prezidentem Sparty, před osmi lety Maška jeho tým při oslavách 120. výročí založení po boku Jozefa Chovance, Ivana Haška nebo Horsta Siegla zařadil do klubové Železné jedenáctky.
V jeho pumelicích byla radost ze života
Legenda Sparty byla do nedávna také předsedou Nadačního fondu ACS.
Legendy českého fotbalu (zleva): Václav Mašek, Josef Jelínek, Josef Masopust a Rudolf Baťa s trofejí FIFA během její navštevy v Praze.
„Václav jsme mu neříkali nikdy. Pro nás to byl Venca, Venda, Vašík, Vašíček, Venoušek. Skromný mladíček s plachým nevinným úsměvem. Takový zůstal až do svého odchodu, kdy už byl podle fotbalové časomíry vlastně zasloužilým veteránem. Ten subtilní kluk s kopačkou velikosti Popelčina střevíčku byl však na hřišti strašným a nemilosrdným protivníkem," připomíná ho klubový web úryvkem z knihy Čtyřicet let v hledišti Sparty od Františka Prücknera.
„Byl rychlý, obratný a měl drtivou střelu. Střílel po zemi i pod břevno a mířil vždy k tyči. Rány to byly strašné a většinou přesné. Venca se do toho opřel vždy - i když to bylo z obecného hlediska zbytečné. Trhal sítě i ze dvou metrů, když stačilo míč lehce doklepnout. Nedokázal si odepřít požitek z pohledu na míč, který prudce vletí do brány a napne síť. V jeho pumelicích byla radost ze života..."
