Článek
Vaše matka je Češka, v žilách vám ale po otci koluje rakouská krev. Narodil jste se ve Stockerau...
Mamka se po revoluci vydala do Rakouska, neplánovala tam být dlouho, ale našla si taťku a zůstala tam... V Rakousku je spokojená, žije v malém městečku kousíček od Vídně. Mám dvě sestry. Mladší je třináct, starší čtyřiadvacet, bydlí s mamkou. Doma jsme hovořili dvojjazyčně. Když jsme byli všichni pospolu, komunikovali jsme německy. Když byla doma ale jenom mamka nebo jsme vyrazili do Čech za příbuznými, mluvili jsme česky.
V Rakousku jste chodil do základní školy, jak na ni vzpomínáte?
Pro mě bylo všechno naprosto přirozený. Spíš jsem si říkal, jaký by to asi bylo chodit do ní v Česku (úsměv). Později jsem nastoupil na sportovní gymnázium. U maturity jsme měli povinnou matematiku, s níž jsem nějakou dobu bojoval. Nebál jsem se jí, ale byla pro mě nejtěžší. Ale potom jsme dostali dobrého učitele, který uměl látku vysvětlit trochu jinak, takže jsem najednou měl i jedničky, dvojky...
Který předmět vás nejvíc bavil?
Sportovní výchova. Probírali jsme třeba, jak to funguje v těle, jak je důležitá regenerace... Věci, které mi dodnes pomáhají i v tréninkovém procesu. Řídím se jimi.
Mluvíte jako rodilý Čech, přesto nebojujete s náročnou gramatikou?
Pořád (úsměv). Kdy se píše tvrdé a měkké I, to mi asi nedojde nikdy (smích). Dělám v tom chyby, ale snažím se zlepšovat a umím ji snad už líp.
Co se vám z rakouského dětství hlavně vybaví?
Rodinné výlety a sportovní úspěchy. Velké vzpomínky z mládežnického fotbalu. Hrál jsem za Austrii, kde jsme měli dobrou partu.
Emil Tischler z Pardubic oslavuje gól během ligového utkání se Slavií.
Prošel jste její akademií, jak na ni vzpomínáte?
Byl tam celkem luxus a nic nám v ní nechybělo. Měli jsme hezkou posilovnu, dobrého kondičního trenéra, maséry, starali se o nás jako bychom byli profesionálové, i když jsme ještě nebyli. Byli jsme docela rozmazlení.
Snažili jste se, abyste byli konkurence schopní v konfrontaci s evropskými týmy?
Tohle tam byl velkej cíl posunout to přes mládež na mezinárodní level. Hráli jsme hodně mezinárodních zápasů, kdy jsme viděli, že se soupeřům umíme vyrovnat, když všechno funguje a dodržujeme taktické pokyny. Akademie byla škola, učili jsme se tam fotbal a snažili dostat na co nejvyšší úroveň.
Austrii stále sledujete?
Spíš kluky, s nimiž jsem hrával. Když vidím, že se někomu něco povedlo, pogratuluju mu přes sociální sítě. Nastupoval jsem v béčku Austrie třeba s Davidem Cancolou, který přišel do Liberce, proti němuž jsme hráli v září. Je vtipný, že se pak objeví tady v Česku a nastoupíme proti sobě.
Stihli jste prohodit pár slov?
V zápase se spíš jenom pozdravíte, soustředíte mysl na svůj výkon a chcete soupeře porazit. Po utkání jsme se vzhledem ke koronavirovým opatřením neviděli, ale máme na sebe číslo. Psal mi pak na mobil, už jsme tedy spolu trochu komunikovali.
Ještě v patnácti letech jste reprezentoval Rakousko, o dva roky později už oblékal dres českého národního týmu a zahrál si třeba na ME devatenáctek v roce 2017. Proč jste se rozhodl pro změnu?
Už jako mladej jsem sledoval českou reprezentaci, na Euru 2004, takže jsem vždycky byl spíš nakloněnej na českou stranu. Bylo to zajímavý. Vyrostl jsem sice v Rakousku, ale vždycky jsem říkal, jestli nezkusíme napsat tady na svaz, jestli by neměli zájem. Nakonec jsme to udělali, přijeli se na mě podívat a pak už jsem nastupoval za Česko.
Nebyl táta zklamaný?
Vůbec ne, což mě docela překvapilo. I když jsme v kvalifikaci ME 2017 hráli v Uherském Hradišti proti Rakousku a vyhráli tehdy 3:0, celý zápas fandil mně a Česku. Byl zkrátka můj veliký fanoušek.
Záložník Emil Tischler v dresu české reprezentace při zápase s Gruzií.
V roce 2016 jste z Austrie přestoupil do Slovácka, jak se transfer zrodil?
Chtěl jsem zkusit život v Česku a být blíž k reprezentaci. Přes agenta jsem měl různé nabídky, Slovácko bylo celkem blízko od Vídně, takže jsem mohl ještě dálkově dostudovat. Proto jsme se tak rozhodli.
Co bylo pro vás při přechodu do Čech nejtěžší?
Že jsem najednou bydlel sám, stál na vlastních nohách, musel se o všechno starat. Taky trochu řeč. Na Moravě jsou občas slovíčka, kterým jsem nerozuměl. Trenér nám něco říkal v šatně a najednou přišlo nějaký slovo a já vůbec nevěděl, co to je. Bylo to ale spíš vtipné, než že by byl problém. (úsměv)
Neměl jste ho ani z hlediska tréninků?
Byly trochu jiné v porovnání s Austrií. Tam to bylo vždycky o tom vyřešit všechny situace technicky, fotbalově. Na Slovácku to bylo hodně soubojový, míň rizika vzadu. V Austrii bylo i velké know how, pokud jde o regeneraci. V Česku se musíte častěji kousnout.
Jak byste celkově porovnal rakouský a český fotbal?
V Rakousku je ještě o něco lepší infrastruktura, co se týká zázemí. Začali ho budovat dřív. Ale v Česku se to už dohání. Ve fotbale je tady větší nasazení, bojovnost, možná i rychlejší tempo. V Rakousku je hra naopak techničtější.
Mezi vaše idoly patřil Pavel Nedvěd, měl jste doma jeho plakáty?
Ne, ale hráli jsme si s bratránkem často na dvoře s klukama, někdo byl třeba Baroš, já zase Nedvěd... (úsměv). Pavel byl můj největší vzor. I co se týče přístupu.
Za Pardubice nastupujete s přestávkami od léta 2018. Právě tady vznikla vaše lichotivá přezdívka Modrič, kterou jste dostal kvůli podobné vizáži a čelence, již jste při utkáních nosil stejně jako chorvatský reprezentant?
Ano, máme kreativní fanoušky, docela mě to tenkrát pobavilo. Když jsem ji slyšel tady od lidí poprvé, nedošlo mi, že myslí mě. Bylo to určitě příjemný.
Ujala se i v kabině mezi spoluhráči?
Občas na ni padl nějaký vtípek, ale v šatně se tolik nechytla. Přezdívka už celkově malinko zmizela i proto, že mám teď kratší sestřih. (úsměv)
Emil Tischler z Pardubic (vpravo) během utkání 3. kola Fortuna ligy se Slavií.
Vaše přítelkyně Anna studuje na univerzitě v Pardubicích ekonomiku, jak zvládá distanční výuku?
Pro ni se naštěstí nic nezměnilo, protože ji čekají už jenom v lednu státnice, pokud to tedy bude možné. Ale kdyby měla distanční výuku, bylo to pro ni určitě těžký.
Když to ještě šlo, chodila vám fandit na stadion?
Ano, podporujeme se vzájemně. Je pro mě opravdu obrovská podpora. Stará se mi i komfort i doma, abych měl všechno připravený. Jídlo a další věci...
Bydlíte nedaleko Chlumce, máte hodně příbuzných i v okolí?
Poměrně dost. Babičku, tetu a další... Když jsem s něčím potřeboval pomoct, mohl jsem se na kohokoliv obrátit. Bylo to pro mě jednodušší než na Moravě, kde z rodiny nemám nikoho.
Chystáte se na ligový restart, jaká panovala nálada mezi pardubickými spoluhráči během měsíčního přerušení soutěže?
Docela dobrá, my byli pořád optimisti. Samozřejmě vzhledem k opatřením byla složitější příprava na trénink. Jezdili jsme na něj většinou už převlečení, před jeho začátkem jsme se snažili venku rozcvičovat, což když prší, není úplně ono. Ale nejdůležitější bylo, že jsme vůbec mohli trénovat. Jinak průběh dne se moc nezměnil. Někdo chodil po tréninku ještě do posilovny, což nebylo a není teď možný. Cvičil jsem a protahoval se tedy až doma.
