Sestřelil AC Milán, pak spadl do pekla. Ale vyškrábal jsem se zpátky, těší mistra ligy

Pochopitelně. Pro mě neskutečný příběh. Všechno vycházelo. Na co jsme sáhli, dopadlo dobře. Získal jsem titul, zahrál si čtvrtfinále Poháru UEFA. Navíc jsme hráli skvělý fotbal. Jeden z nejlepších, které české kluby za třicet let v Evropě předvedly. Vyhrávali jsme, byli jsme konkurenceschopní věhlasným mančaftům. Základem byla dobrá parta. Tohle se v Liberci tradičně daří.

Záměrně. Trochu mi vadí, že si mě lidé pamatují díky tomuto gólu. Hrál jsem roky českou ligu, na svém postu jsem patřil k nejlepším. Nikdo tohle neocenil. Byl jsem prostě ten, který dal gól AC Milán. Ani vlastně nevím, kde jsem se tenkrát vepředu vzal.

Konec byl divoký. Dostal jsem dokonce červenou kartu, plivl jsem na rozhodčího. Nevím, jestli bychom dali třetí, postupový gól, ale Ambrossinimu evidentně v šestnáctce spadl míč na ruku. Protestoval jsem. I tak šlo o velký úspěch, porazili jsme vítěze Ligy mistrů. Ale když se vrátím ke svému gólu. Pořád jsem jediný Čech, který vstřelil AC Milán vítěznou branku.

V Česku takový ohlas neměla. V Řecku a v Rakousku, kde jsem poté působil, naopak neskutečný. Všichni mě plácali po zádech. V tom zápase jsem mohl hrát kulový, byl jsem i vyloučený, tohle ale nikdo neřešil. Přitom mě míč trefil do hlavy.

Jasně. Dívali se na mě úplně jinak. V Řecku mě zvali na kávu, chtěli se fotit. Měl jsem vynikajícího fanouška. Když šel se mnou městem, řval po celém náměstí. Potom i při zápasech. Když jsem pak začal v Rakousku trénovat žáky, měl jsem obrovskou výhodu. Ať jsem řekl cokoli, věřili mi, že je to pravda. Pokud se nedařilo, řekli: On vyhrál ligu, ví, co dělá. V tom jsem měl práci ulehčenou. To samé v Příbrami, kde teď vedu osmnáctku. První, co kluky zajímá, je, jaký je pocit vyhrát ligu. Vědí, že jsem něco dokázal, získávám jejich motivaci. Gól Milánu se mi tedy promítá i do trenérské práce. Děkuji si v duchu, že jsem tenkrát porušil taktiku a vyběhl dopředu. Náhody v životě jsou leckdy hezké. Ale staly se i nepěkné věci.

Nevyhnuly se mi. I mojí chybou. Problém sice vznikl z nějaké příčiny, ale vyhodnotil jsem ho špatně. A pykal za to.

Ano. Prosadíte se v lize, daří se. Myslíte si, že přijde všechno samo. Jenže si na sebe vytvoříte enormní tlak. Celkově. Vůbec tlak na jakéhokoli sportovce je obrovský. Nedokážu si vůbec představit, jaký je na Messiho a Ronalda. Já, kluk z vesnice, jsem se dostal do ligy, vyhrál jsem, co se na české poměry dalo. Najednou toho bylo na mě moc. Ty věci jsem bral v první fázi jako formu relaxace.

Začal jsem se odreagovávat na ruletě. To byl největší průser. Ze začátku byla pohoda, začal jsem na tisícovce. Nejhorší, co se stalo, bylo, že jsem vyhrával. Trefil jsem několikrát číslo. Zbavil jsem se tím vnitřního tlaku. Když hrajete třikrát týdně, bojujete pořád s konkurenty v týmu. Tlačí na vás. Musíte vyhrávat, zároveň hrát dobře. Odmala jsem hravý, tlak jsem upouštěl na ruletě. Chytla mě. Vsadil jsem tisícovku, vyhrál jsem pár stovek. O peníze ale vůbec nešlo. Prožíval jsem euforii, pohodu. Situaci jsem nezvládl. Když jsem prohrál pětistovku, nic se nedělo. Jenže...

Průšvih byl, když jsem spadl do většího tlaku. Začal jsem bláznit. Už nešlo o tisícovku, ale o sto tisíc. Pak se vám tohle usadí v hlavě, nemáte ji čistou. Víte, že jste prohrál za pět hodin sto tisíc. Chcete peníze vyhrát zpátky, zabýváte se tím, na fotbal se plně nekoncentrujete.

Ano. Strašně těžko se tohle vysvětluje, každý člověk je jiný. Bral jsem ruletu zprvu jako zábavu. Jenže potom jsem se dostal do chaosu. Sice někdy v sobě hlasy překřičíte, tři dny nehrajete. Jenže negativních záležitostí se na vás nabaluje víc a víc, vypadnete ze sestavy a tak dále. Jste v kole, ze kterého je strašně těžké vystoupit. Viníte se, že jste si situaci zavinil sám. Dobře se radí, jak udělat, aby se situace zlepšila, ale provést to není vůbec jednoduché.

Hodně mi pomohlo angažmá v Mladé Boleslavi. Udělal jsem chybu, že jsem z ní odešel do řeckého Panioniosu. Tam se vybarvily další věci. Bláznivý majitel, který měnil každý měsíc trenéra, nevyplacené peníze... Dodnes mi dluží přes deset milionů korun. Přitom jsem vyhrál všechny arbitráže. Následoval další chaos v hlavě. Dostal jsem se do situace, kdy jsem měsíc jedl jenom špagety. Neměl jsem ani hlad. Kontrolovali mě z klubu třeba v jedenáct večer, jestli jsem doma. Aby na mě něco našli a mohli mi vypovědět smlouvu.

Vozili se po mně. Nedal jsem se, ale nespal jsem dobře, měl jsem nervy. Takže další peklo. Z jednoho problému jsem se vyhrabal, spadl jsem do druhého. Ze začátku jsem s těmi penězi počítal, nakonec nebyly žádné. Musel jsem hodit věc za hlavu, říct si, že si vybojuju jiné. Jinak bych se z toho zbláznil. Když pak přišla nabídka z Rakouska, ze čtvrté ligy, šel jsem. Hrával jsem a trénoval malé děti.

Výborná. Máte čistou hlavu, nikdo se vás nevyptává na minulost. Jediné, na čem začnete pracovat, je nová budoucnost. Máte radost, že děti tréninky baví, že vám rodiče děkují. Najednou máte ambice, touhu šplhat nahoru. Když to shrnu: Začínal jsem na rovině, v Liberci jsem se dostal skoro do nebe, potom jsem spadnul do pekla. Možná ještě dvacet metrů pod něj. Ale vstal jsem, zase jsem se vyškrábal nahoru. A začalo mě zase všechno bavit.

Naprosto. Věci, které mě dřív rozčilovaly, jsou mi volné. Že někdo řeší pitomosti, mě absolutně nezajímá. Neodsuzuju nikoho. Pokud někdo něco udělá, pátrám po příčině. Musím se dostat do jeho nitra. Třeba mu umřela babička, která ho vychovávala. Nebo má jiný problém. Umím se do něj vžít. Tito lidé, když jim povím o svém problému, se mi otevřou. Vědí, že se jim nebudu posmívat, jako jiní.