Baroš: Zdraví už mi pokračovat nedovolí. Tečku udělá proti Plzni

„Ty důvody jsou asi jasné. Zaprvé je to věk, který zastavit bohužel nejde, za druhé to má zdravotní stránka, která byla v poslední sezoně špatná. Po jakékoliv zátěži jsem začal cítit achilovky a kolena, po dvaadvaceti letech už není můj stav takový, abych mohl dál pokračovat," uvedl držitel bronzové medalie a nejlepší střelec z Eura 2004.

Nedělní domácí proti Plzni. Přece jen si myslím, že bych se měl loučit doma před ostravskými diváky. I když jich bohužel nemůže být tolik, kolik by jich normálně bylo. Domlouvali jsme se s trenérem Kozlem, že alespoň nějakou část utkání v neděli odehraju.

Jenže on stejně nikdo neví, kdy se diváci na stadion vrátí. A protahovat to kvůli tomu, když to není jisté a nejde to zdravotně nemá smysl.

Dozrávalo to ve mě poslední dobou, kdy mě pronásledovala zranění. Na podzim jsem byl dva měsíce mimo s achilovkou, pak jsem něco odtrénoval a ozvala se druhá. Znovu jsem se vrátil a prasklo mi něco v lýtku. Teď držím tři týdny, přestože ty achilovky cítím. Ale tělo už si říká že to stačí. Už do toho nemůžu dát všechno. Dostat se do nějaké formy, abych vydržel a byl platný, už bohužel není možné.

Nějaká myšlenka tam je, ale není o ničem rozhodnuto. Těžko se takto dopředu něco plánuje, když není vůbec jisté, kdy budou moci diváci na stadion v plném počtu. Bavili jsme se o variantách benefičního zápasu, ale zatím je to ve hvězdách.

Slíbil jsem jim tam, že za ně pár zápasů odehraju. Ale bude záležet na ém zdravotním stavu samozřejmě. Hrajou přece jen I. A třídu, není to žádný Okresní přebor. Ale když to půjde, rád si s nimi zahraju.

Několikrát jsme se o tom s majitelem klubu Václavem Brabcem bavili. Ale teď nevím. Je to všechno hodně čerstvé. Budu si muset dát chvilku od fotbalu pauzu, zjistit, jaké to bez fotbalu je a utřídit si život. Možná budovat něco nového. K Baníku mám samozřejmě zvláštní vztah a ta možnost, že se vrátím pochopitelně je. V tuto chvíli ale nic konkrétního domluvení není.

Že to uteklo to strašně rychle. Pamatuju si, když jsem v roce 1998 střídal na place Petra Samce a najednou je těch dvaadvacet let pryč. Splnil jsem si snad všechna přání, které jsem jako kluk chtěl. Dostal jsem se do vysněné Anglie, hrál v českém nároďáku. Co si přát více...

Ano, hrál jsem vždy pro to, abych vyhrával a něco dokázal. Baník je srdcovka, je škoda, že jsem s ním nic nevyhrál.

Každé angažmá mělo něco do sebe. Když jsem začínal v dorostu, tak bylo mým přáním zahrát si ligové utkání. Postupně se ta přání zvyšovala a posouvala. Přišla Anglie, kde jsem hrál v jednom z historicky nejlepším klubu Liverpoolu, s nímž jsem vyhrál Ligu mistrů. Fatastické Euro 2004 jsem prožil s národním týmem a je velká škoda, že jsme to tenkrát nevyhráli. I Turecko bylo skvělé, stejně jako francouzský Lyon, kam jsem šel za trenérem Houllierem. Tam jsem ale věděl, že to nebude na dlouho, protože tam dorůstal mladý Benzema, přes kterého jsem se jen těžko mohl prosadit. Každá etapa má svoje a těžko vypíchnou jednu.

Těžko jmenovat. Bylo by to nefér. Pan Brückner u nároďáku, Houllier v Liverpoolu a v Lyonu, Rijkaard v Galatasarayi. Zapomenout nesmím ani na Václava Štverku, který mě přivedl do Baníku. A podobné to je i se spoluhráči. Nechci jmenovat jen pár, protože by to nebylo vůči ostatním spravedlivé.

Musím to rozdělit na dvě části. Vrátil jsem se do Baníku a myslel jsem, že v něm i skončím, Ale nešlo to, protože Baník byl v problémech a já putoval do Mladé Boleslavi a Liberce. Až díky panu Brabcovi, který Baník uchopil a pozvedl jsem se mohl zase vrátil. Majitel mě chtěl zpátky a já jsem velmi rád, že jsem znovu hrál za Baník a můžu díky tomu končit doma.

Já mám ale spoustu fanoušků po celé republice. Ona je ta rivalita všude, v Česku i v zahraničí. Jsem prostě takový, že těch devadesát minut nechám na hřišti pro svůj klub všechno. Ti, co mě znají mimo fotbal, se i diví, že na hřišti takový rapl. I moje paní. (smích). Ale já jsem prostě takový.