Sparťan Lischka: Snad mám všechno špatné za sebou, už bych něco takového nechtěl zažít

S tím se ale ve čtvrté největší vesnici v Česku nepotkal. „Kdepak, Vláďa zůstal s rodinou v Praze. My se známe od dětství, na vesnici jsme toho spolu odkopali spoustu. Oba jsme hráli za Hlučín a pak vyrůstali v akademii Baníku Ostrava. Soutěžní zápas jsme spolu žádný neodehráli, on je o pět let starší. Do ostravské sportovní školy nás vozila Vláďova maminka. Naše cesty se časem rozešly. Já zamířil do Jablonce, hostoval jsem v Baníku, Varnsdorfu a Karviné. Vrátil jsem se do Jablonce a loni jsem na druhý pokus přestoupil do Sparty. Vláďa to vzal přes Hlučín a Opavu do Liberce a odtud do Slavie. Už jsme se potkávali jen jako soupeři, teď jsme velcí rivalové, každý v jiném pražském S, ale kamarádi jsme pořád," vypráví Lischka.

V jejich domovském regionu se nejvíc fandí Baníku, trochu Opavě, ale jako všude jsou i tam sparťani a slávisti. „Nevím, kterých je v Ludgeřovicích víc, ale pro naši vesnici jsme tak trochu exoti. Znají nás tu a myslím si, že nám i fandí, bez rozdílu dresů. Velmi dobře se znají i naše rodiny, moji i Vláďovi rodiče se navštěvují a rozhodně netrpí nezdravou rivalitou," směje se.

Domů se vrátil hned jak byla vyhlášena karanténa a přerušena liga. Nesmělo se ani společně trénovat. „Trenér Kotal nás pustil s tím, že nám kondiční trenéři budou posílat tréninkové plány, což plnili. Od toho se odvíjely i moje dny a byly si dost podobné. Dopoledne jsem plnil úkoly ze Sparty, běhal, občas si byl kopnout. Hřiště mám v Ludgeřovicích asi třicet metrů od baráku. Doma jsem posiloval, pak koukal na seriály a také jsme hráli šipky. Ve Spartě je to druhý sport po fotbale. Vzal jsem si je i s terčem domů a naučil házet celou rodinu. Nakonec jsme v nich dělali soutěže," popisuje každodenní stereotyp.

Na hřišti ale nebyl sám. Střílel na svého bratrance Ondřeje Kolenka, který s ním občas chodil. Ten chytá třetí ligu za Hučín, který je hned za kopcem. Možná se díky střelecké průpravě stane ze stopera kanonýr... „Tak to bych netvrdil, i bratranec říkal, že na mých střelách je vidět, že jsem stoper a zakončení nohama není zrovna moje silná stránka. Spíš mi jde zakončení hlavou, jenže tam nebyl nikdo, kdo by mi centroval. Ale důležité bylo, že jsem měl u nohy balon," odmítá změnu pozice na hřišti.

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Nějaké výhody, byť z fotbalistova pohledu malé, našel na šestitýdenní pauze i David Lischka. „Nemusel jsem si nařizovat budíka, vstával jsem, kdy jsem chtěl. A také jsem si užil rodinu, na kterou v průběhu roku nemám čas. Na pravidelné dojíždění z Prahy je to daleko. Báječně jsem si vyčistil hlavu a odpočinul od tlaku, pod kterým ve Spartě logicky jste," vypočítal.

A hned dodal: „Konečně jsem se uzdravil. Před loňskou operací srdce jsem nikdy nebyl vážněji zraněný. Po operaci jsem byl šťastný, že jsem se mohl k fotbalu vrátit. Později přišla nějaká zranění, převážně svalová, a zase pauza. Snad už mám všechno to špatné za sebou a zdraví vydrží. Fotbal mi moc chybí, něco takového už bych nechtěl zažít."

Povolení vlády trénovat v malých skupinkách přivítal Lischka jako všichni fotbalisti. Konečně zase na hřišti, se spoluhráči. Sparta se ve svém strahovském areálu sešla v pondělí. „Na každém z nás bylo vidět, jak se na tuhle chvíli těšil. Dlouho jsme se neviděli. I když to nebyl normální trénink, na třech hřištích jsme byli ve skupinách po osmi, přeci jenom to bylo fajn. Zase jsme byli v partě a nevadilo, že jsme dál od sebe. Proti nekonečným týdnům běhání po lese skvělá změna. Samozřejmě dodržujeme všechna nařízení. K dispozici je i dezinfekce, nejsme blíž než na dva povolené metry. Rozvrh je zatím den co den stejný. Přijedeme na Strahov, odtrénujeme, odjedeme, neshlukujeme se, nekecáme spolu. Už se těšíme, až znovu začne liga. Ta pauza je strašně dlouhá nejen pro nás, ale i fanoušky. Doufejme, že se nestane nic, co by start ligy znemožnilo," přeje si sparťanský stoper.

Základem pro úspěch je ovládání míče. A s tím bývají po pauzách potíže... Pravda je, že jsem o něj v té dlouhé pauze úplně nepřišel. Ale na prvním tréninku mi trochu vadil," směje se. „A nebyl jsem sám. Přeci jenom je to jiné, když s ním pracujete, přihráváte, než když jen běháte a občas kopete na bránu. První den jsme vypadali skoro všichni, jako bychom měli dřevěné nohy. Každý další den to ale bylo lepší. Jsme fotbalisti, je to naše práce, kopat do balonu jen tak nezapomenete. Stejně jako když po delší době sednete na kolo. Nejdřív se snažíte nespadnout, ale za chvilku chytnete správný rytmus," nabízí srovnání.

Fotbal je kontaktní sport a v podobě, jakou mají hráči dovolenou, je tomu rozhodně vzdálen. „První týden je zaměřený na herní cvičení s míčem, abychom se zase skamarádili. Nácvik souhry obranné čtyřky je ve skupinách po osmi také možný, asi přijde později. Pochopitelně ten kontakt chybí, ale teď jsme rádi i za tuhle možnost. Snad budeme moci brzy trénovat normálně. Alespoň se na tréninku také nepokopeme, někdy bývají souboje docela ostré. Ale nebojím se, že by mi chyběl důraz, až přijdou zápasy. Vletím do toho naplno," těší se David Lischka.