Článek
Jak se zrodilo vaše angažmá u jedné z nejlepších reprezentací světa?
Někdy v červnu se mi ozvala přímo Anna s mojí současnou asistentkou s nabídkou trénování mládežnického týmu pro Evropský pohár. Já v té době ještě jezdil s mezinárodní produkcí a točil marketingová videa pro snowboardové filmy, tak jsem říkal, že si to ještě promyslím. Ale když se pak vrátili z přípravy v Austrálii, skončil jejich šéftrenér a nabídli mi tuhle pozici. To jsem okamžitě kývnul, taková nabídka se neobjeví jen tak.
Vy jste kromě točení snowboardových videí působil jako mentální kouč, ale klasickým snowboardovým trenérem jste vlastně nikdy nebyl.
To ne. Spolupracoval jsem přes rok s jedním rakouským reprezentantem právě jako mentální kouč, tak jsme občas řešili i techniku, i když to nebyla hlavní náplň. Někdy jsem s Kubou Hronešem vyrazil na závody, takže nějaké záchvěvy proběhly, ale klasický trenér jsem nebyl.
Upřímně, nepřekvapilo vás tedy, že si taková velmoc vybrala zahraničního kouče, který v této pozici nemá moc zkušeností?
Nebudu říkat, že ne, překvapilo mě to hodně, hrál v tom roli i kus štěstí, ale náhoda to není. Delší dobu jsem se na snowboardové scéně prezentoval jako mentální kouč, znali mě skrz filmovou scénu, která se s tou závodní prolíná. Takže věděli, jak jezdím a čemu se věnuju. Já jsem ještě z generace, kdy jsme klasické trenéry neměli, jezdci si navzájem radili na kopci, až nějakých posledních šest sedm let se tvoří metodika a přicházejí trenéři z pozice nedávných jezdců. Z toho pohledu ten přechod dává smysl, ale nečekal jsem, že proběhne v Rakousku. (úsměv) Bydlím v Innsbrucku, kde je i sídlo svazu, dost věcí mi hrálo do karet.
Jak vás ta práce baví? Když jsem mluvil s vaší maminkou, říkala, že si zvykáte i na spoustu administrativy…
To je pravda, až se kolegové z jiných zemí diví, co všechno musíme dělat. Vyúčtování, abyste na nic nezapomněli a vše vycházelo, organizace kempů, kde zase můžu využít kontakty ze snowboardového světa, které mám… Papírování zábavné není, na druhou stranu ta práce na kopci s Annou a Clemensem (Millauerem), ale i juniory mě strašně baví.
Jak se spolupracuje s Annou Gasserovou, dvojnásobnou olympijskou vítězkou, která předvedla několik triků jako první žena na světě?
Ze začátku jsem měl i respekt, přece jen posunula ženský snowboarding na neskutečný level. Pro mě je velká čest, že jí můžu vidět do hlavy, jaký má přístup. Je skvělá, dokáže naslouchat, mám pocit, že naše spolupráce si sedla snad k oboustranné spokojenosti. (úsměv)
Zatím byla pod vaším vedením ve Světovém poháru první a třetí, tak snad ano…
V Edmontonu se lehce zranila, což ji přibrzdilo, ale teď už se chystáme na další závody v Laaxu a na X-Games. Na posledním Světovém poháru v Copper Mountain Japonka Kokomo Muraseová jako první žena odjela trik 1440 (čtyři otočky kolem osy) na obě strany. To Anna samozřejmě vnímá, ta menší pauza jí dodá extra oheň, tak se těším na další závody.
Jak se hodí ve vaší práci zkušenosti s mentálním tréninkem? Na té top úrovni už je příprava závodníka asi do velké míry otázkou psychiky.
Rozdělil bych to do dvou částí. Když se v tréninku potřebujete naučit třeba právě trik 1440, je to hodně o snowboardové technice, jezdec se snaží pochopit, jak funguje něco nového. Ale v závodě už je to hlavně o hlavě, jak se dostat do stavu, kdy se cítí perfektně, soustředí se jen na sebe a neřeší, co kdo zajel. I proto pro mě bylo zajímavé vidět rituály Anny, jak funguje v závodě, když se jí třeba nepovede první jízda.
Jaké má rakouský tým podmínky? Dají se srovnat s těmi, které jste zažil jako závodník v Česku?
Úplně nedají. V Rakousku jsou samozřejmě větší hory, je tu spousta ledovců, kde se dá udělat příprava od brzkých měsíců. Ale co vidím jako největší rozdíl, je freestylové centrum v Kreischbergu. Tam je nafukovací airbag, skoky, u toho vlek, takže se dá odjet spousta jízd. A dnes je klíčové opakovat triky, dostat se do autopilota, aby závodník byl schopen je odjet za všech podmínek. Je to práce Anny s Clemensem, kteří dlouho komunikovali s majiteli areálu, jejich sponzoři a samozřejmě také svaz do toho dali dost peněz. Ale není to tak, jak si občas třeba v Česku myslí, že by se takto spolupracovalo se všemi resorty a mohli jsme tam jezdit zadarmo nebo za lepší ceny.
Proč vy jste si vlastně vybral snowboardovou cestu, když vaše maminka byla bronzovou olympijskou medailistkou na lyžích a na vrcholné úrovni závodila i sestra Klára?
Já do třinácti také lyžoval, byl jsem mistrem republiky, základ mám. Ale asi tím, že jsem byl k lyžování veden odmala, už jsem tam cítil stereotyp. A u snowboardu se mi líbila ta svoboda a volnost, bavilo mě skákat. Tím mi přirostl k srdci.
Proč jste tedy přestal závodit už ve dvaceti letech? Ve svém posledním Světovém poháru ve Špindlerově Mlýně jste přitom byl v první patnáctce…
Snažil jsem se kvalifikovat na olympiádu do Turína. Měli jsme silný tým, ale ne dost, abychom měli víc míst ve Světovém poháru. Já na Snowjamu skončil patnáctý, myslel jsem, že dostanu víc šancí ve Světovém poháru, ale to se nestalo. Pro mě bylo těžké to skousnout po mé nejlepší sezoně. Ale měl jsem tehdy sám mentálního kouče a ten mi položil jednoduchou otázku: Proč jsi začal se snowboardingem? Já mluvil právě o té svobodě a volnosti, protože v lyžování se pořád doma řešily body a kvalifikace. A najednou jsem řešil to samé. Cítil jsem, že se mi ten sport začal odcizovat, což jsem nechtěl. Tak jsem skončil se závody a řekl si, že se zkusím přidat k mezinárodní produkci a živit se na filmové scéně, což se povedlo.
Máte prostor nějaká videa natáčet i teď?
Uvidí se. Štáb, s nímž jsem jezdil, mi tu práci přeje, vnímají, jaká to byla unikátní nabídka, ale říkají, že jsem pořád jedním z nich a mám dveře otevřené. Možná v únoru, kdy bude větší mezera mezi závody, bude šance něco natočit. Na druhou stranu si uvědomuju zodpovědnost, kterou teď mám, že by asi nebylo vhodné se zranit. Takže sám ještě nevím.
