Článek
Svatý Mořic (od našeho zpravodaje) – Pochází ze Špindlerova Mlýna, kde jeho tatínek René řídí místní skiareál. A jako jeho velký podporovatel vyrazil sledovat syna i na světový šampionát, kde má zatím za sebou kvalifikaci ve slopestylu. Ale větší úspěchy aktuálně sbírá v disciplíně, kde rozhoduje jeden trik na obrovském skoku.
Stál jste jako malý dříve na lyžích, nebo na snowboardu?
Jako první asi na lyžích, ale tak o půl roku později i na snowboardu. Všichni moji kámoši ze Špindlu závodili na lyžích a já chtěl jezdit s nimi, snowboarding byl takový víkendový sport. Až když mě lyže přestávaly bavit, začal jsem závodit na snowboardu. Na české scéně mi to začalo jít, tak jsem přijel na mezinárodní závody a tam zjistil, že to tak slavné nebude. (úsměv) Ale chtěl jsem v tom být dobrý, postupně se prosazoval mezi juniory a vyjel si kvótu na Světový pohár.
První jste jel už v šestnácti letech.
Možná to bylo trochu rychlejší, než mělo, ale využil jsem, že v Česku nikdo moc nejezdil. Trochu jsem vynechal scénu Evropských pohárů, takže ve svěťáku jsem dlouho hledal sebevědomí, abych dělal ty těžší triky.
To jste zjevně našel, v této sezoně jste byl dvakrát v elitní pětce, čtyřikrát v top ten…
Klíčové je, že mě to baví a chci se posouvat. Neměl jsem úplně nejjednodušší začátek sezony, kdy jsem se zranil v Austrálii, z čehož jsem byl špatný. Ale zase jsem mohl dořešit různé věci kolem rehabilitace a jídla, které mi v tom snowboardingu chyběly.
Pak už jste držel relativně zdravý, což ve freestyle snowboardingu není samozřejmost…
To je nejdůležitější. Teď si slovenský kamarád oddělal kotník na dva a půl měsíce… Všichni moc chtějí a těla to vždycky nevydrží. Také jsem v Kanadě spadl na rameno, pořád mám trochu omezenou hybnost, ale většinou to je po rozcvičce dobré a pro ježdění to není problém.
Ve Svatém Mořici vás čeká ještě Big Air, v němž poslední dobou máte lepší výsledky.
Vždycky jsem měl radši slopestyle, je trochu víc o snowboardingu. Není to jen, že se rozjedu na skok a snažím se o co nejlepší trik. Ale letos mě Big Air začal hrozně bavit a docela mi jít.
Vy se snažíte jít svou cestou, co se týče triků, některé jste zvládl jako první na světě.
Zaměřil jsem se na to, abych měl trochu jiné triky než ostatní kluci. Pro mě není přirozené se točit nejvíc ze všech, ale spíš se snažit o kreativní triky. Začal jsem dělat trik, kterému říkáme rodeo. Skáču zády směrem k dopadu, což je naopak proti normálním trikům. A odrážím se hodně vysoko, takže to vypadá, že jsem o dva metry výš než ostatní, což se mi hrozně líbí a rozhodčím taky. Nejde to dělat na všech skocích, ale v téhle sezoně jsem si dobře vybral závody, kde to šlo, a dostal jsem za to bodovou odměnu.
Jak vysoko se při skoku dostanete?
Každý skok je trochu jiný, což je výhoda i nevýhoda našeho sportu, že se nedá natrénovat univerzálně. Odrážím se z roviny snowboardu, takže odraz jde přímo, jako bych vstával z dřepu, a všechna energie jde nahoru. U ostatních jde i do strany, ale já se potřebuju odrazit co nejvýš a pak se teprve točit. Vypadá to hustě, ale rotaci musím dohánět až pak ve vzduchu. A většinou se skoky na Big Airu pohybují mezi 19 a 23 metry do dálky a můžeme být třeba pět až osm metrů nad zemí.
Snowboardista Jakub Hroneš v kvalifikaci slopestylu na mistrovství světa ve Svatém Mořici
Japonec Ogiwara už zvládá rotaci 2340, tedy šest a půl otočky kolem své osy. Vám se tento trend, kdy se snowboardisté točí skoro jako vrtule helikoptéry, moc nelíbí?
Jsem rád, že u nás neplatí, že kdo se točí, vyhrává. Je tam víc kreativity, kde chytím snowboard, jak se točím, na jakou stranu. To je super, protože takhle by se náš sport nemohl vyvíjet do nekonečna. Snowparky nejsou tak velké, aby skoky mohly být ještě o patnáct metrů delší. Už teď jsme ve vzduchu maximálně tři sekundy na 25 metrech, nepřijde mi reálné tam být ještě o dvě sekundy déle. Lidé hledají ve snowboardingu nové věci. Nejsou žádná pravidla a každý si dělá, co chce, což mi přijde super.
Ale triků také není neomezený počet, dají se pořád vymýšlet nové?
Nikdo nemůže mít ve snowboardingu úplně vlastní cestu a dělat triky, které nikdo nedělá. Všichni se sledujeme, když dá někdo nový trik, tak už to zkouší dalších pět jezdců. Já se inspiruju od ostatních kluků a je super vidět, že ostatní se zase inspirují u mě.
Asi není snadné si udržet přehled, kdo už jaký trik předvedl.
My to všichni sledujeme tak moc, že dobře víme, kdo dělá jaké triky, kdo se o co pokusil. Ale je fakt hrozně složité najít skulinku, která je ještě otevřená.
Kolikrát si potřebujete trik vyzkoušet, než se do něj pustíte v závodě?
Každý jezdec se točí přirozeněji na jednu stranu. Na tu se triky dělají lehčeji, trvá to kratší dobu. Za dva dny tréninku v airbagu na měkkém dopadu můžu vyrazit na sníh, když je dobrý skok a hezké počasí. Ale u těžších věcí na nepřirozenou stranu ten trik za léto udělám třeba tisíckrát, abych získal svalovou paměť, než ho přenesu na sníh.
Kam jezdíte skákat do airbagu?
Nejčastěji do rakouského Scharnitzu kousek od Innsbrucku. Ale vloni se otevřelo tréninkové centrum i na Božím Daru, což je super, hlavně pro nastupující generaci, která má jako první možnost trénovat na airbagu v Česku a nemusí objíždět mezinárodní centra.
Baví vás, že Big Air se často skáče ve městě blíž lidem? I ve Svatém Mořici se pojede mimo sjezdovky pod skokanským můstkem.
Mně to pomáhá. V sezoně se mi povedlo zajet finále jednou na fotbalovém stadionu, jednou na hudebním festivalu plném lidí. A pocit, kdy můžu skákat večer pod světly před deseti tisíci lidmi, je neuvěřitelný. Můj výkon to neovlivní, ale je to super pro náš sport.
