Článek
Svatý Mořic (od našeho zpravodaje) – Rozběhla se s lahví až k hrazení a skropila svůj tým, až se odér sektu rozvoněl cílovým prostorem. „Je to dobré, už v tom otvírání šampaňského začínám mít praxi,“ culila se.
Ve čtvrtek jste dominovala od začátku do konce, ve slalomu to bylo mnohem náročnější. Musela jste dohánět ztrátu už z první kvalifikace, druhá chyba přišla v souboji o zlato.
Byl to zajímavý a hrozně těžký závod. Ty podmínky byly výzva, všechny holky jsme s tím bojovaly. Jak jsme měli v tréninku málo času na snowboardu, soustředili jsme se hlavně na obřák jako na olympijskou disciplínu, ve slalomu nemám takovou jistotu. V kvalifikaci jsem se rozjížděla pomalu, v semifinále jsem ještě stihla chybu dohnat, ve finále už ne.
Podmínky se tu proti čtvrtečnímu závodu změnily výrazně…
Ve snowboardu je aspoň výhoda, že holka vedle vás má stejné počasí, obě máme mlhu nebo slunce, není to jako v lyžování, kde se to může prostřídat. A tady ve Svatém Mořici se to střídá často.
Po první kvalifikační jízdě jste byla dokonce mimo postupové příčky. Zatrnulo vám?
Já se tam úplně zastavila. Říkala jsem si, abych se vůbec dostala do druhého kola, a pak, že tu jízdu musím trochu nakopnout. Ale ono se úplně riskovat nedá, zaprvé to neumím, zadruhé byl slalom hrozně těžký. Zavřený, se spoustou koryt a rýh, trať rozbitá i od chlapů. Bylo hodně těžké tam něco nahnat, ale ve druhé jízdě se mi povedlo zajet nejlepší čas a posunout se do top šestnáctky.
Vaše maminka Zuzana zmínila, že dramatické chvíle jste prožila i mezi jízdami.
Představte si to… Ta druhá jízda byla hodně důležitá, já před ní jela nahoru. A jak byla strašná mlha, tak jsem se normálně ztratila. Neměla jsem vysílačku, mobil, nikdo se mnou nejel a já nemohla najít náš start. Přijela jsem tam strašně pozdě, jen jsem se snažila svléct, rychle rozcvičit a jela jsem.
Sice jste se v druhé jízdě posunula, ale lépe postavené soupeřky si mohly vybírat dráhu. Dnes byla rychlejší červená, ale vy jste jela v modré, i když jste se rozhodovala vy. Proč?
Trochu jsme taktizovali, ale myslím, že dobře. Věděla jsem, že čtvrtfinále bych jela s Julií Zoggovou, která zvolí červenou. Tak jsem si chtěla vyzkoušet modrou, abych pak nemusela přeskakovat, protože každá trať je rozbitá na jiných místech. Jak bylo celý den blbě vidět, bylo dobře, že jsem tu modrou znala. A když jsem jela semifinále s Polkou Aleksandrou Krolovou-Walasovou, věděla jsem, že je zvyklá na modrou, tak ji přehodím do červené. Samozřejmě je lepší vyhrát kvalifikaci a moct si vybírat, ale někdy je dobré zkusit i tohle.
Ve finále s Japonkou Mikiovou jste po chybě nepříjemně spadla na záda, ale ve spodní části chybovala soupeřka. Cítila jste ještě šanci ji předjet?
Bojuju až do poslední chvíle, i kdyby soupeřka byla už v cíli. Tak mě to naučil děda (hokejová legenda Jan Klapáč) a jsem za to hrozně vděčná, dost se mi to v životě vyplácí. Ale problém byl, že mně se to stalo na rovině – a rozjet se z ní je daleko těžší než z prudkého kopce, jak nemáte rychlost. Udělala jsem velkou chybu a na špatném místě.
