Hrozný tlak. Já se přitom viděla jako outsider, tvrdila Ledecká po historickém zlatu

Svatý Mořic (od našeho zpravodaje) - Její světové zlato s pořadovým číslem tři má navíc punc výjimečnosti. Získat během jedné zimy světovou medaili na snowboardu i lyžích se bronzové medailistce ze sjezdu v Saalbachu povedlo jako první v historii.

Je to skvělé, zvlášť v roce, kdy se ve stejný rok povedlo získat i bronz na lyžích. Díky patří celému týmu s koučem Justinem (Reiterem). Na to, že máme tak málo dnů na snowboardu, dokáže mě připravit tak, že sem můžu přijet, konkurovat těm holkám a dominovat. Je fakt unikátní trenér. Byla tu i moje máma jako head coach, táta… Jsou vidět moje výsledky, ale tým za mnou je důvod, proč můžu dělat oba sporty na takové úrovni.

Není mi jich líto, to ony měly celou sezonu na snowboardu. (úsměv) Ty snowboardové závody jsou těžší na koncentraci, mají úplně jiný rytmus než lyžařské. A já si to teď nemohla vyzkoušet. Musela jsem se koncentrovat, abych zvládla každou jízdu naplno a dávala si pauzy, kdy můžu na chvíli vypnout. Vyhovovalo mi, jak to odsýpalo, protože jsem neměla dlouhé prostoje a snažila se držet svůj rytmus.

Myslím, že to byl dobrý den. (úsměv) Ale vážně jsem nevěděla, co čekat, jak se s holkama porovnám, neměly jsme společné tréninky. Stihla jsem se porovnat jen s Benjaminem Karlem.

Chtěl se soustředit na mistrovství světa a nejel poslední svěťák ve Winterbergu. Justin mu volal, jestli nechce jezdit s námi, protože jsem potřebovala, aby mi někdo trošku rozbrázdil můj obřák. Říkala jsem mu, ať udělá co největší díry. Jak jezdím sama, potřebovala jsem někoho, kdo do toho šlápne, abych to měla těžší a připadala si jako ve finále.

To byla moje chyba, ne toho obřáku. A bylo to na té prudké části, i když v televizi možná tak nevypadá. Tam udělala chybu spousta holek i kluků, ale pak se to rychle rozjede. Ve finále to bylo asi jedno, nebyla taková výhoda si vybírat. Ale když jsem byla v modré, tak jsem v ní zůstala, i když jsem byla připravená to změnit, kdyby daleko víc lidí vyhrávalo v červené.

Mě zajímalo, jak mi to vůbec půjde. Když se ukázalo, že to jde docela dobře, už jsem si jela to svoje a snažila se neriskovat. Nemám riskantní styl ani na lyžích, i když to tak někdy vypadá. Jsem typ, který vše chce mít pod kontrolou a dělat to, co se naučil na tréninku. Ty jízdy nebyly perfektní, ale dost dobré na to, abych vyhrála mistrovství světa. Máme pořád co zlepšovat, což je dobrý impuls, že se nebudu přes léto nudit.

Mezi lyžařskými závody jsme také snowboardovali, nebylo to tak, že bychom jen trénovali na lyžích. Ale do mistrovství světa v Saalbachu jsme se soustředili víc na ně, pak na prkno. Přesto jsem pořád jela v Kvitfjellu a La Thuile, což byla výzva. Pak jsem přejela do Livigna, kde jsem měla čtyři dny tréninku, přičemž první jsem se rozpomínala, jak se snowboarduje, a dostávala se do toho pohybu.

Byli jsme v Kvitfjellu, kde jsem na lyžích zajela docela dobře a potkala Franze (kouče Gampera) na parkovišti a on říká: „Takže jedeme do La Thuile.“ A nebyl tam otazník, normální oznamovací věta. A mně přišlo, že bych taky ještě ráda závodila na lyžích. Byl to docela hustý a našlapaný program, ale zvládli jsme to.

Je to kombinace všeho možného. A také je dobré, že jak se těším, až budu snowboardovat, tak jedu s takovou lehkostí. Ne, že bych neměla co ztratit, všichni čekají, že to vyhraju, což je hrozný tlak. Ale když vidíte, jak jsou holky natrénované a hlavně rozzávoděné, tak to rozhodně jisté nemám. Spíš jsem se viděla jako outsider, protože tréninkový rytmus je úplně jiný. Tak jsem ráda, že jsem to zvládla.

Vůbec mi o tom nemluvte. (směje se) Ale na slalom se strašně těším, je super, že tu můžu odjet další závod. A jsem ráda, že máme den volna, tak snad stihnu ještě něco natrénovat. Uvidíme, jaké bude počasí, ale mám tu kdyžtak i světlejší brýle.