Článek
„Také mě přítelkyně chvíli ani nepoznala,“ usmíval se obarvený Houser po zatím životním závodě. „Pořád to vstřebávám. To třetí místo je odměnou za vše, co jsem snowboardkrosu věnoval. S tím jsem do toho sportu šel, že bych chtěl být jednou na bedně,“ přiznává.
Je mu 27 let, ale snowboardovou kapitolu svého života píše relativně krátce. Lyžoval, hrál fotbal. A vůbec ne špatně, jako teenager to v dresu domovské Třebíče dotáhl až do třetí nejvyšší soutěže MSFL. „Ale nijak jsem se v těch sportech neposouval a ani jeden mi nevyhovoval tak jako později snowboarding,“ vysvětluje.
V 21 letech se tak rozhodl, že zkusí prorazit na prkně. Začali s ním pracovat kouč juniorů Petr Knapp a pak i trenér seniorské reprezentace Marek Jelínek. „Na snowboardu jsem jezdil i dřív, ale spousta věcí pro mě byla nových,“ vzpomíná.
Například překážky na trati a skoky. „Vždycky mi přišlo, že bych na těch skocích létal jako ti jezdci v televizi. Jenže jsem zjistil, že to není tak jednoduché,“ vybavuje si. Také si v začátcích prošel nejedním zraněním. Opakovaně poraněná ramena, zlomené zápěstí. „Ale ten sport mě bavil tak, že jsem měl vždycky motivaci se vrátit,“ líčí.
A tak si splnil dětský sen. „Od malička jsem doufal, že budu v nějaké reprezentaci. Prvně jsem si myslel, že to bude fotbal, pak chvilku lyžování. Ani jedno nevyšlo. Ve snowboardkrosu jsem byl docela starý, bylo mi jasné, že to musím vzít za pačesy,“ říká.
Snowboardkrosař Radek Houser s trofejí za třetí místo v závodě Světového poháru v kanadském Mont-Sainte-Anne.
Což také učinil. Svou pracovitostí a tréninkovou pílí si získal obdiv i občasné uštěpačné poznámky kolegů z týmu. „Hauzr je z nás největší sportovec a samotrenér. Rád vymýšlí nové cviky, my se jim smějeme, že jsou divný. A pak je jdeme sami vyzkoušet,“ culí se největší české eso Eva Adamczyková.
Za přezdívku Hauzr, jak Housera občas četli na zahraničních závodech, ostatně může do značné míry i ona. „Když jsem začínal, tolik jsme se s Evou nepotkávali. Ale pak se běžel závod Red Bull 400 a Evka sháněla někoho, kdo poběží s ní. A nezapsala mě Houser, ale jak slyšela někde Hauzr, napsala mě tak. Od té doby mi jinak než Hauzr v týmu neřeknou,“ líčí.
Poprvé mezi absolutní elitu naskočil před třemi lety, rovnou na mistrovství světa. „Povedlo se mi kvalifikovat do závodu, což mi přišlo neuvěřitelné. Tyhle pocity vám vlijí hrozně energie do žil, chcete se posouvat dál a dosahovat ještě lepších výsledků,“ popisoval.
Málem si připsal i olympijský start, jenže události na hrách v Pekingu nabraly směr jako z černé grotesky. Původně byl v nominaci Jan Kubičík, jenže ten si při tréninkové jízdě přímo v Číně zlomil kotník. Narychlo byl povolán Houser, jenž sedl do letadla a mířil do Pekingu.
„Jenže hned po příletu mě otestovali na covid a zavřeli do hotelového pokoje. Takže jsem atmosféru ani nestihl nasát. Jen když jsem se vyznal v programu, občas jsem si ji na pokoji naladil v televizi. Byla to taková směsice emocí,“ vybavuje si.
Pokud se mu budou vyhýbat zranění, za dva roky v Livignu, kde se bude bojovat o olympijské medaile ve snowboardkrosu, by mohl hrát o poznání významnější roli.
