Dvacet let mezi elitou! Čeho se Sáblíková bála, proč musí čekat na medaile a co o ní říkají doktoři?

Po minulé olympijské sezoně jste byla nalomená, zda kariéru neukončit. Předpokládám, že jste teď ráda, že jste si kariéru prodloužila.

Když jsem byla zraněná, tak jsem si říkala, jestli už toho nebylo dost. Ale pak přišel závěr sezony a začalo se mi jezdit zase dobře. Jsem hrozně ráda, že jsem se rozhodla pokračovat.

Není vám líto, že sezona končí? V posledních čtyřech závodech jste stála na stupních.

To právě vždycky, když sezona končí a cítíte se dobře, řeknete si, že byste ještě pár závodů klidně odjel. Na druhou stranu je na tom dobré, že se forma povedla naplánovat na vrchol sezony, a tak by to mělo být. Ta sezona byla hrozně těžká, zranění mi ji zkomplikovala. Ale zase jsem si díky nim uvědomila pár věcí.

Co třeba?

Třeba jsem začala jezdit s chrániči na achilovky, a i spousta lidí kolem mě si to uvědomila, rodiče je koupili dětem, to mě těší…

S chráničem byste si v prosinci v Calgary nohu nerozřízla?

Bylo to přesně do těch míst, kde je chránič. Takže možná bych se trochu poškrábala, ale určitě bych si nohu nerozříznula. Závody s chráničem nejezdím, ale na tréninku ho mám pořád.

Na své první velké akci jste byla přesně před dvaceti lety na mistrovství Evropy, také v Heerenveenu. Vybavujete si?

Na to se nedá zapomenout, hala byla stejně vyprodaná jako teď na mistrovství světa. A já jako patnáctiletá holka vystoupala po schodech, viděla plnou halu, což jsem předtím znala jen z televize, vrátila se dolů a řekla: „Já tam nejdu.“ Strašně jsem se bála, ale byl to neskutečný zážitek, kdy jsem tam stála a měla takové ovace, protože oni opravdu fandí všem.

Od té doby jste získala 51 velkých medailí. Jak vysoko stavíte ty dvě nejčerstvější?

Jsou z mistrovství světa, jedny z nejcennějších. Zatím mám jen makety, protože společnost, která je vyrábí, je bohužel teď dodávat nemůže, tak aspoň nemusím řešit, kam je dám.

Je na nich poznat, že jde o makety?

Jsou trošku jiné, nejsou tak tlusté a těžké. Slíbili nám ty originály poslat, ještě se mi to nikdy nestalo, tak vidíte, co se dá zažít i po dvaceti letech. (úsměv)

Když si všechny své medaile prohlédnete, nesplývají vám už?

Je to dvacet let, ale v nějakých 90 procentech mi nějaký zážitek naskočí, když si přečtu, kde to bylo, co to bylo za rok, případně s kým jsem jela… Každá moje medaile má svůj příběh.

Obdivuhodná je vaše schopnost překonávat zranění a zdravotní trable. Neříkají vám lékaři, že i díky tréninkové dřině máte posunutý práh bolesti?

Ti mi akorát říkají, že jsem blázen. (úsměv) Když se mi něco stane, tak bych nejradši druhý den chtěla závodit, tak mě kolikrát musejí brzdit. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě dokážou včas zabrzdit.

V Mixzóně Sáblíková mluví i o nizozemském fanouškovi, který za ní jezdí po celém světě, o tom, jak se mění její sport, čím ji potěšil kajakářský šampion Jiří Prskavec a proč pro ni bude blížící se konec kariéry frustrující.