Článek
S Kryštofem Hauserem a Radkem Rýdlem jste konec oznámili na sociálních sítích prakticky ve stejnou chvíli. Předpokládám, že to nebyla náhoda.
Nebylo to tak, že bychom se dlouho chystali skončit všichni najednou, spíš to vyplynulo ze situace. Průběžně jsme se bavili, jestli má cenu pokračovat, a ještě před pár týdny to vypadalo, že někdo z nás bude dál skákat. Ale nakonec z toho sešlo a skončili jsme všichni tři.
Kdy to rozhodnutí uzrálo ve vás?
Já měl pauzu už vloni po sezoně. Po dvaceti letech neustálého tréninku jsem byl vyřízený a poslední výsledky nebyly nic moc. Někdo to bral, že už končím, ale já si chtěl dát jen přestávku s tím, že se vrátím. Po návratu to bylo komplikované, s reprezentací jsem mohl trénovat, jen kdybych si platil výjezdy, protože jsem nebyl jejím členem. Jenže ani ta uplynulá zima nebyla podle mých představ. Nebodoval jsem ve FIS Cupu, na Kontinentální pohár jsem nejel. Tak jsem si po posledních závodech řekl, že už pro mě nemá smysl pokračovat.
Řešil jste svůj krok s vedením skokanského úseku, třeba s vaším téměř vrstevníkem Filipem Sakalou v roli sportovního ředitele?
Bavil jsem se s reprezentačními trenéry, kteří chtěli, abych pokračoval. Také s vedením, ale tam mě nikdo nepřemlouval. Brali, že jsem starší, že už mám nějaký věk, a chápou, že v něm to nejde dělat zadarmo. Mám z toho trochu smíšené pocity.
Říkáte, že máte nějaký věk, ale v 25 letech skokani za zenitem rozhodně nebývají, drtivá většina světové špičky je starší. Co v Česku chybí, aby skokani vydrželi do vyššího věku? Hlavně infrastruktura?
Je to jedno s druhým. Máte pravdu, že 25 let není věk, kdy se končí. Ale když vidím perspektivu, že by člověk trénoval do zblbnutí na suchu a v posilovně, ale pak tu stejně chybějí můstky, které jsou stěžejní… Je pak těžké se přiblížit světu, jediná šance je jezdit pořád do zahraničí. Ale to zabere strašně času na cestách a v momentě, kdy to není vaše práce, nemůžete to dělat ve 25 letech zadarmo. Skokan pak musí spoléhat na podporu rodiny, protože je prakticky nemožné si najít brigádu, když jste pořád pryč… Dlouho jsem přemýšlel, co mi skoky dávají a co berou, a snažil se najít nějakou rovnováhu. Snad se situace zlepší pro mladší kluky.
Věříte tomu? Velký můstek v Česku stále přes zimu nefunguje, za Romanem Koudelkou je obří výkonnostní díra. Nebojíte se, aby skoky v Česku nevymřely, až skončí?
Trochu se bojím. Tuhle zimu jsem byl v republice jediný narozený v 90. letech, a to v roce 1998, devět let od Koudyho. Kluci, kteří se mnou skončili, byli ročníky 2001 a 2002. Zbyl Benedikt Holub, který je ročník 2000, další jsou už mladší, a než dorostou, bude to trvat. Otázka je, jak dlouho vydrží Koudy se zdravím, aby kluci stihli dorůst. Je to problém posledních let, skončili Viktor Polášek, Vojta Štursa, Čestmír Kožíšek, vloni i Filip Sakala. Podpora pro mladé kluky není ideální a perspektiva také moc ne.
| Předčasné konce kariér | |
|---|---|
| Vojtěch Štursa (25) | v roce 2021 |
| Viktor Polášek (24) | v roce 2022 |
| František Lejsek (21) | v roce 2023 |
| Filip Sakala (26) | v roce 2023 |
| Radek Rýdl (22) | v roce 2024 |
| Kryštof Hauser (21) | v roce 2024 |
| František Holík (25) | v roce 2024 |
Když se podíváte na svoji cestu, poprvé jste naskočil do Světového poháru už v 16 letech, kdy jste skákal v Sapporu. Ale další závod mezi elitou už nepřibyl, co vám chybělo?
Sapporo byla spíš taková krásná náhoda. Skákal jsem dobře, měli jsme skvělý trenérský tým s Michalem Doležalem, všechno si sedlo a bylo super. Pak přišel Ritchie Schallert, ze začátku to šlo, pak jsem měl blbé pády. Pořád se to tlačilo dopředu, asi to chtělo udělat nějaký krok zpět, vrátit se k základům a začít od znova. Tam jsem se zasekl a vždycky, když to vypadalo zase líp, něco se pokazilo, takže ve Světovém poháru už jsem pak skákal jen v kvalifikaci a na závod mi pár bodů chybělo.
Současné trenérské vedení reprezentace pod vedením Slovince Gaje Trčka jste ale chválil. V čem českému skoku může pomoct?
Já trenérů zažil dost, jak se za poslední roky střídali. A se současnými se mi spolupracovalo dobře, cítil jsem z nich podporu, že mi věří, což bylo fajn zjištění. Myslím, že kdyby přišli dřív, neskončilo by tolik kluků. Mají lidštější přístup i odbornost. Kdybych je porovnal s Vasjou Bajcem, ten měl dřív úspěchy, ale v poslední době už netrénoval elitu. Zatímco Gaj měl ve Slovinsku vazby v klubu, Jure Šinkovec ještě nedávno skákal. Mají dobré myšlenky i nápady a moderní přístup, vidí, kam se ten skokanský svět ubírá.
Vy teď studujete ekonomickou fakultu, lákalo by vás se ke skokům někdy vrátit v jiné roli a zkusit jim zase pomoct?
Určitě nechci dělat za skoky tlustou čáru po 21 letech aktivního skákání. Nevím, jestli bych chtěl fungovat jako trenér, musel bych si nejdřív trenérství vystudovat. Asi bych nechtěl jít cestou jako někteří skokané, kteří po konci začali hned trénovat. Ale kdybych věřil, že můžu pomoct, a oslovili mě, rád bych pomohl.
Zatím se vám po roli závodníka nestýská? U skoků asi úplně nejde sportovat rekreačně…
Zatím to spíš ze mě spadlo. Asi přijde chvíle, kdy mi to začne chybět. Chci si ještě zaskákat na Velké ceně v Lomnici nad Popelkou, kde jsem ve čtyřech letech začínal, tak bych se tam chtěl v červnu symbolicky rozloučit. Nabízel mi i klubový trenér Tomáš Portyk, že bych si mohl skočit v zimě na domácích závodech, ale je pravda, že na skoky by se člověk musel pořád udržovat. Byli sice střelci, co si šli jen tak po dvou třech letech zaskákat, nebo závodí i veteráni pro zábavu, ale nejde to bez přípravy nebo když přiberete dvacet kilo.
