Vracím se domů, hlásí českokanadský sjezdař Hudec

Táta Hudec už se po jedenatřiceti letech vrátil do Česka, bydlí ve Velkých Losinách a chystá se tu trénovat. „Já chci ještě lyžovat, dokud to půjde. Pomůžu mu, jak budu mít čas, dám tomu jméno," říká syn. Dokonce se znovu bavil i o možnosti závodit pod českou vlajkou. „Pas někde mám, jen je propadlý, to by se asi dalo. Ale ostatní je složitý, velká politika," nechce si komplikovat život víc, než by musel.

Ostatně ani v Kanadě to nemá jednoduché. Aby získal na další rok podporu elitního jezdce A-týmu, potřebuje zajet aspoň jednou do patnáctky, nebo dvakrát do třiceti Se světovém poháru. „Předloni jsem měl 26. a 32. místo a musel si doplácet ze svého sedmnáct tisíc dolarů," vypráví. Taková kritéria mají nastaveni „staří psi", on a Eric Guay. Mladší je mají mírnější. Ani Kanada zase neoplývá zástupy špičkových sjezdařů.

Proto musí myslet na to, jak vydělat i jinde. Loni otevřel v Calgary oční optiku. „Kamarádi mi nabídli spoluúčast, makal jsem tam celý léto až do prosince. Bolela mě kolena a docela mě to bavilo," pokyvuje hlavou.

Školu zamlada nestihl. „Mám high-school, něco jako střední tady. A jednu zkoušku na univerzitě. Z psychologie. Když chceš jezdit proti nejlepším Rakušanům a Švýcarům, kteří jsou placeni na plný úvazek, nejde dělat nic jiného," nevymlouvá se.

Kanaďani mají evropskou základnu v Kirchsbergu vedle Kitzbühlu. „Slalomáři tam sídlí i trénují. My sjezdaři to máme těžší, už jsme jako jiný sport, stejně trénujeme většinou jen v místě závodů." Sekce bývalých „crazy Canucks" čítá pět závodníků a patnáct lidí doprovodu. „I proto zůstávám raději v kanadském týmu, zázemí je moc důležité. Sám jezdit sjezd nemůžeš."

I v sezóně najde pár dní, nebo hodin, aby se vydal do Česka. Tím spíš, když v Olomouci, městě krásných žen, našel přítelkyni Jarku. „Někdy si dáme sraz na půl cesty," usmívá se na ni – i na venku stojící černé Lamborghini, kde dokáže vytúrovat skoro až 300 km/hod. „Půjčuje mi ho český kamarád. Potkali jsme se na lyžích," prozrazuje. Naposledy po finále Světového poháru v Lenzerheide hrál na bicí v baru dlouho do noci, a ráno už brzdil pěkně v Praze...

Jak dlouho vydrží jeho brutálně zkoušené tělo sjezdaře? „Když cítíš, že tělo nejde na sto procent, začneš mít strach. Uděláš chybu a přijde nehoda," říká jasně.

Poslední sezónu odjel s každodenními injekcemi proti bolestem opotřebovaných chrupavek. „Zvykl jsem si na to, na operaci se mi nechce. Srdce ti vymění, koleno ještě ne," vrtí hlavou a poukazuje na příklad Bode Millera. Ten se po zákroku s podobnými obtížemi celou sezónu nesebral a nelyžoval. „A Beat Feuz měl za rok asi patnáct operací," dodává ještě. „Nechám to odpočinout a uvidíme. Není to ideální, ale umím s tím žít."

Věří i svému materiálu. Zní to neuvěřitelně, ale Rossignolu je věrný od roku 1997. „Jsem jako rodina, držíme spolu, i když to nejde. Nejedou zrovna lyže, nebo jsem já zraněný. Ale vždycky jsme si pomohli a nerozešli se. A vyplatilo se nám to, dva roky jsme se trefili na dobré vlně oba," směje se.

Taky si moc pochvaluje štýrského servisáka Gernota Grassera, který s ním jezdí devátý rok, už od svých jedenadvaceti. A kolik obhospodaří párů? „Na sjezd a superG používáme celý tým celý balík, asi padesát párů. Obřačky mám čtvery svoje. Když jezdíš do desítky, dají ti, co chceš a poslouchají. Když jsi hůř, musíš brát, co ti dají," vysvětluje pořádky. Zpočátku si musel sám vyladit profil lyže, a teprve potom mu ho dělali i v továrně.

Trošku překvapil změnou bot. Vždycky se mu líbily Lange, ale tým měl Rossignoly. „Chtěl jsem to změnit, zkusit jiný materiál, design a měl pak průser u kanadskýho dealera, Francouze z Quebeku. Až loni mi to povolil šéf celýho Rossignolu (který už čtyři roky vlastní obě značky, pozn. red.)," zubí se. „Po dvou týdnech jsem přijel domů a všichni mladí kluci u nás jezdili Lange..."

Česky mluví místy pomaleji, ale v klidu. „Přemýšlím v takovém jazyce, kde zrovna jsem. V Kanadě anglicky, tady česky. A umím i německy. Doma jsme mluvili česky, mamka byla líná se tolik učit," vykládá. Jeho sedmiletý syn se jmenuje Oakland a mluví anglicky. Ale jeho bývalá žena si našla zase Čecha...

Přes hranice sahá i jeho projekt Panda house. „Před dvěma lety jsem měl po táhnoucím se rozvodu na kontě čtyři sta dolarů, k tomu dostával od vlády na přípravu patnáct stovek měsíčně. Málem jsem neměl na jídlo," vzpomíná. Vymyslel ale akci fundraisingu a výše zmíněných sedmnáct tisíc dolarů si vydělal. „Dva týdny před startem Světového poháru," pokyvuje.

Přišla nejlepší sezóna, nic ho nebolelo. „Ale věděl jsem, že skončila doba, kdy jsme brali jako hokejisti. Proto jsem si uvědomil, že musím něco vrátit." Jedné mladé naději dal deset tisíc a na přilbu ji umístil reklamu „Panda house". Pak ji sám prodal za ještě lepší cenu. „A to jsem dal dalšímu klukovi, aby udělal to samý. Už to je víc než peníze, ale síla ideje."