Článek
Z posledních dvou zastávek Světového poháru jste přivezl desáté a osmé místo. Překvapil jste těmito výsledky sám sebe?
Musím říct, že ano. Můj cíl byl skákat pravidelně do třicítky, protože po té práci, co jsem odvedl přes léto, jsem si věřil. Ale na elitní desítku jsem neměl pomyšlení.
V 21 letech si odbudete premiéru na Turné. Co se vám v souvislosti s ním vybaví?
Pamatuju si, že jsme se asi před sedm lety vraceli s rodiči z dovolené v Dolomitech přes Innsbruck, tak jsem se ptal táty, jestli tam také jednou budu skákat. Teď se mi to vyplní.
V sezóně vás kromě výsledků dostaly do televizních záběrů ještě dva momenty. Nejdřív pád v Klingenthalu, po němž vás odvezla sanitka, přesto jste skákal druhé kolo.
Já myslel jen na to, abych závod dokončil, tohle nebyl pád, z něhož by vznikl nějaký psychický blok. To se stává spíš po pádu ze vzduchu, tohle byla moje chyba.
V Engelbergu jste pak po skoku omylem hodil lyži na kameru. Dobírali si vás parťáci?
Oni si toho ani nevšimli. Špatně jsem tu lyži chytil a vylítla mi, naštěstí bylo vše v pohodě.
Začínal jste jako sdruženář, co vás přesvědčilo, že se budete věnovat jen skoku?
Běh mě moc nebavil, jsem dynamický člověk, potřebuju akci. Tříhodinové tréninky a nabírání kilometrů nebylo nic pro mě. A skoky jsou přece jen populárnější než severská kombinace.
Ve Světovém poháru jste poprvé skákal v šestnácti, na další start jste ale čekal pět let.
To bylo těžké období, okolo sedmnácti osmnácti jsem přestával věřit, že si ve svěťáku ještě zaskáču. Ale jak nás před dvěma lety převzal Richard Schallert, zase se to obrátilo. Předtím jsme žádný kloudný systém neměli, když přišel, začali jsme trénovat jako světová špička.
Vaše přítelkyně také skáče na lyžích. Přes Vánoce tedy asi moc cukroví nespořádáte…
Nevím, jak přítelkyně, ale já si letos cukroví zatrhnul, ani se ho nedotknu. To si totiž vezmete jeden kousek, za pět minut další a kila jdou nahoru. Asi to obrečím, ale za ty hezké skoky to stojí. (úsměv)
