Článek
Svůj konec u polské reprezentace jste oznámil až na závěr sezony. Měl jste o něm jasno už dlouho?
Definitivně padlo rozhodnutí během zimy. Byl jsem tam pět let, i polští novináři mi říkali, že tak dlouho tam nikdo nevydržel. Nebylo to jednoduché, už dvakrát jsem uvažoval, že z různých důvodů skončím. Ale pak přišly skvělé výsledky, nebo sami sportovci, že chtějí, abych pokračoval dál, což bylo zase takové nakopnutí. Ale už na startu sezony jsem byl prakticky rozhodnutý, řekl jsem o tom asi dvěma lidem, ale nechtěl jsem, aby se to dostalo k závodníkům. A sešlo se to i s rozhodnutím vedení polského svazu, že chce jít jinou cestou.
Jaké pak bylo loučení s polským týmem? Dojemné?
Dojemné bylo. I když to víte dlouho dopředu, pak to na vás dolehne. Oficiálně skončím k poslednímu březnu, ale tohle byly poslední závody. A budu mít na co vzpomínat, byla to obrovská zkušenost. Jsem vděčný, že mě kdysi oslovili, opustil jsem kvůli tomu maratonský tým. Bylo tam trápení se sportovci, vedením i odloučení od rodiny, kdy jste pořád na cestách. Plahočíte se, říkáte si, jestli jste na správné cestě, ale pak přijde nějaký super výsledek, na všechno špatné zapomenete a říkáte si, jaká je to pecka. Měli jsme velmi úspěšnou olympijskou sezonu, senzační loňskou, ale letos byla od začátku nepovedená a plná tolika zdravotních problémů, kolik nepamatuju.
Jaká byla spolupráce s legendárním skokanem Adamem Malyszem v roli šéfa svazu? V polských médiích tvrdil, že jste nepřinesl žádný ozdravný plán na výkony týmu…
Přišel už před tou předchozí sezonou, ale zásadní vliv mělo nové vedení až od loňské přípravy. Adama uznávám jako sportovní ikonu a naše rozhovory byly vždycky fajn. Ale nepřicházel jsem s ním často do kontaktu, spíš jsem byl v kontaktu s vedoucím běžecké sekce. Čtyři roky jsem měl podporu vedení, poslední rok to skřípalo. Třeba po Tour de Ski se vedení rozhodlo, že nás nepustí na závody do Kanady, což měl být pro nás vrchol…
Když jste o konci u týmu věděl déle, měl jste čas přemýšlet, kam zamíříte. Máte jasno?
Nemám. Je paradox, že jsem jako sportovec nikdy nechtěl být trenérem, a nebýt té nečekané nabídky od Poláků, asi bych do toho nevstoupil. Ale ta práce mě strašně baví, takže určitě se budu rozhlížet po pozicích trenérských, nebo roli asistenta, ale chci zůstat u lyžování. Variantou je i klubová úroveň v Česku, ale když jsem byl 30 let ve vrcholovém lyžování, trochu bych bojoval s výzvou jet na Horní Mísečky na mistrovství republiky. A v diskuzích je i teoretická šance přestoupit k biatlonu, kde je trend angažovat běžecké trenéry.
Souvisí to s plány Českého biatlonového svazu na obměnu trenérů?
Nechci tyhle věci konkretizovat, případně tím odrazovat nějaké nabídky. Opravdu jsem se doteď soustředil na to, abychom zdárně dokončili sezonu s polským týmem.
Ve Falunu jste zažil jistě i rodičovskou hrdost, když syn Matyáš v 19 letech poprvé závodil ve Světovém poháru.
Bylo to perfektní. Trochu jsem bojoval s tím, jestli to není brzo. Ale Jirka Tuž, který na juniorském mistrovství světa zajel lepší výsledek ve sprintu, už dostal šanci v Lahti, tak se Mates ptal, že by chtěl taky, když jezdili podobně. Tak teď závodili oba a já hned vzpomínal, jak jsme jezdili s Martinem Koukalem a Jirkou Magálem v juniorských letech, také jsme pak dva nebo tři naskočili do svěťáku. Já se ve Falunu soustředil na své závodníky, ale samozřejmě jsem Matesovi fandil, dával informace. Snažil jsem se ho před závodem moc nekontaktovat, ale vnitřně jsem to prožíval. Když pak dojížděl do cíle, spíkr Světového poháru hned vyvolával, že Matyáš je můj syn a já tam získal světovou medaili, tak jsem si samozřejmě vzpomněl, jak jsem tam po padesátce ležel v cíli…
Vy jste jel Světový pohár poprvé ve dvaceti. Jak talenty motivuje jet proti hvězdám?
Každý reaguje jinak, ale jsem přesvědčený, že to pro něj byl neskutečný zážitek. Stát na startu s největšími esy při masáku, kluci říkali, jaká to byla neskutečná palba… My s Martinem Koukalem startovali už jako junioři na mistrovství světa. Já tam přijel s juniorskou medailí a Luboš Buchta, tehdy senzační klasik, mi říkal, jak dostal na prvním svěťáku pět minut a myslel, že to nikdy nemůže dotáhnout. Já to měl stejné a podobné to asi bylo pro kluky.
Příští rok už byste chtěl, aby syn jezdil Světové poháry častěji?
To je na trenérech a vedení svazu, já nejsem v českém lyžování. Myslím, že by se tam čas od času kluci mohli objevit, ale těžiště by mělo být jinde. Teď končí v juniorech, doma probíhají debaty, co by mohlo na jaře přijít…
Syna trénuje váš bývalý kouč Miroslav Petrásek, jak moc jste s ním řešil přípravu vy?
Bavil jsem se, proč třeba dělají tohle, pomáhal zařizovat soustředění, když byl problém se sněhem. A teď před Falunem jsem ho vytáhl do Švédska, kde jsem byl s Poláky, protože v Německu se dalo lyžovat tak na kilometru a půl. Ale snad i Míra potvrdí, že do tréninku jsem nezasahoval vůbec. Jen jsem se rodičovsky ptal, jestli netrénují moc, co by bylo lepší. Ale spíš jsem s Mírou konzultoval i přípravu polského týmu a měl ho jako oponenta, přece jen ty zkušenosti teprve sbírám.
V čem jste si se synem jako lyžaři podobní?
Jestli se o mně říkalo, že jsem blázen, který strašně chce trénovat, Mates je dvojnásobný. Je to asi ovlivněné rodičovským pohledem, babička mi říkala, ať se nehoním a neraní mě a teď mi skoro přijde, že to mám já k Matesovi. Ale děti berete jinak. Mates jezdí trochu jinak klasiku, jeho jízda se víc blíží norskému stylu. Určitě je výrazně lepší ve sprintech, než jsem byl já. A pomalu si odškrtávám, v čem mě porazil. V Alpen Cupu hned prvním startem, ve svěťáku byl také o rok dříve, teď přišel, že patnáctistovku už má rychlejší než já. Máme ve Varech takový test do kopce, před dvěma třemi roky jsem myslel, že ho porazím, ale dostal jsem naloženo. Štengrujeme se, rychlostně na něj už nemám, to pak ego starého pána trpí. (úsměv)
Je pro vás variantou se trenérsky angažovat i v českém týmu? Zvažoval byste to i s ohledem právě na synovo zapojení do reprezentace?
Mladého bych z toho uvažování vyškrtl, pořád nevím, jestli je ideální se angažovat v přípravě vlastních dětí a řešit trénink u nedělního oběda. Ale vždy jsem tvrdil, že mi na českém lyžování záleží, pokud by nabídka přišla, zvažoval bych jí. Pořád jsem Čechům fandil, byl jsem u skvělého pátého místa Kateřiny Razýmové i druhého Michala Nováka a prožíval to. A je pravda, že jsem trochu záviděl, že mezi mladými je v Česku kam sáhnout, protože v Polsku na úrovni závodilo sedm kluků…
