Článek
Po výhře v Kuusamu jste zmínil také pochybovače, kteří už nevěřili, že budete zase vítězit. Co s vámi takové hlasy dělaly? Dodávaly vám motivaci do tréninku?
Ne, vůbec. Já se ani ve svém okolí nesetkal s tím, že by to někdo prohlásil. Ale už lyžuju nějakou dobu, prošel jsem si výšinami i pády a vím, že takoví lidé jsou. Spousta z nich si i teď bude myslet, že ta výhra v Kuusamu byla náhoda. Ale mě to nijak neovlivňuje. Když jsem byl junior, říkal jsem si, že každý musí vidět, jak se snažím a jak se mi daří. Ale z toho jsem vyrostl. Vždycky budou lidi, kteří vám fandí a kteří ne. Občas čtu anonymní příspěvky v internetových diskuzích a směju se, co lidé vymýšlejí za konspirační teorie.
Proč ty diskuze čtete?
Zajímá mě, jaký mají lidi názor. Nečtu je pravidelně, omezil jsem to. Ale když se podaří výsledek, o to radši na ně zavítám a třeba v hloubi duše čekám, že mě někdo pochválí. A když se nedaří, tak se tam podívám taky.
Zazlíváte pochybovačům, že vám nevěřili? Překvapil jste i lidi z lyžařského prostředí.
Určitě za mnou v Kuusamu chodila spousta lidí z lyžařského prostředí, gratulovali mi a spousta z nich měla takový dovětek ve stylu, že na staříka dobrý. Je pravda, že ve Světovém poháru je tak pět kluků starších, většina je o pět a více let mladší. Takže někdo se nezdráhá říct, že jsem starý pán, na druhou stranu uznají, že je i stařík může prohnat.
Prožíváte teď vítězství jinak, než třeba před pěti šesti lety?
Bylo to intenzivnější i tím, že od mého posledního vítězství ve Světovém poháru uplynuly skoro čtyři roky a prošel jsem si nějakými problémy. V letech, kdy jsem měl těch top výsledků víc, věděl jsem, že když se nezadaří, tak třeba svěťák vyhraju za tři týdny nebo za měsíc. Vítězství je o to sladší, když ho nečekáte. A já ho teď opravdu nečekal.
Byl během posledních dvou let moment, kdy jste byl zlomený i vy sám? Třeba když se umoudřila vaše bolavá pata, ale zase se ozvalo stehno...
Určitě, to by byl asi každý. Když jsem měl vloni na jaře sedm týdnů nechodící sádru a po měsíci a půl tréninku vám řeknou, že musíte mít měsíc zase absolutní klid, člověka to nepotěší. Rodina byla ráda, že jsem byl zase chvíli doma, ale vy víte, že se blíží sezóna, první zdravotní problém byl velký a teď vám to „zpříjemní" další. To bylo náročné nejen pro mě, určitě se to projevovalo i tím, že jsem nebyl doma zrovna příjemný. Musím rodině poděkovat, že mě držela i v těch slabších dnech.
Změnily ty poslední dva roky váš náhled na sportovní život?
Jak se to vezme. Pořád jsem takový ten juniorek, který chce být nejlepší a hledá k tomu cestu. Určitě dělám chyby, u nichž si možná lidi řeknou: „Vždyť jsi v tom sportu dlouho, měl bys mít nadhled." Na druhou stranu letos jsem šel do přípravy s tím, že půjdu cestou, které věřím, a mělo by se mi dařit. A když nebude, je pravděpodobné, že na jaře skončím. A hned to šlo snáz, nenervoval jsem se. Neřešil jsem jako třeba před pěti lety, když jsem se na jednom tréninku cítil hůř. Řekl jsem si, že vyjde další trénink a s tímhle přístupem to šlo dobře.
Říkáte o sobě, že olympiádou teď ještě tolik nežijete. Je to znak vyzrálosti? V Soči už vás čekají páté hry...
Srovnal bych to s mou první olympiádou v Naganu. V reprezentaci byli Vašek Korunka, Luboš Buchta a Petr Michl a já byl jedním z davu, který měl sen se na olympiádu nominovat. Pak v Salt Lake City už jsem byl řekněme za lídra mužského mančaftu. Už jsem se nemohl schovávat za to, že jedu na olympiádu na zkušenou a výsledky se čekají od někoho jiného. A stejné je to teď. Už není cílem se na olympiádu nominovat, ale předvést tam dobrý výsledek. A někde je tam sen pokusit se získat medaili.
Žene vás vpřed, že přes množství úspěchů vám ve sbírce ještě chybí velké zlato?
Takhle o tom nepřemýšlím. Určitě jsem měl vždycky sen, že vyhraju olympiádu, ale že bych se tím třeba motivoval k tréninku? To ne. Spíš si to uvědomím, když se mě ptáte vy novináři, občas zmíníte, že Katka Neumannová ten poslední závod vyhrála, jak by to bylo fajn. Na druhou stranu, proč si to schovávat až na poslední? Není lepší vyhrát tam hned ten první? (úsměv) Ale i do Vancouveru, kde jsem s útokem na stupně mohl počítat reálněji, jsem jel s tím, že bych chtěl medaili a je mi jedno, jestli bude zlatá nebo bronzová. To platí pořád.
Jste po povedeném startu sezóny více nakloněn pokračování kariéry i příští sezónu?
Zatím se mé plány nezměnily. Rozhodnu se během olympiády, nebo spíš až po ní.
Je pro vás variantou, že byste se pak věnoval jen dlouhým běhům?
Určitě. Ale těch variant je několik od úplného konce kariéry přes soustředění se na laufy, nebo je naopak zase můžu přestat jezdit... Teď mám smlouvu do konce sezóny s laufovým týmem Coop a po olympiádě to vyhodnotíme. Pokud se rozhodnu jen pro laufy, bude také záležet, jaké podmínky mi tým nabídne, protože si samozřejmě potřebuju vydělat něco na budoucnost. To je stejné jako v každém zaměstnání, člověk nějaké peníze domů přinést musí.
Vděk své rodině zmiňujete v rozhovorech často. Cítíte jakýsi dluh, že s ní nemůžete trávit tolik času?
Záleží, jak se na to podíváte. Když to spočítám na hodiny a srovnám s kamarády a příbuznými, tak si netroufám tvrdit, že oni prací tráví míň času. Ale většina lidí má po večerech nebo většinu víkendu volno. A mně přijde plán a odjedu na celý listopad pryč. Manželka Katka má v listopadu narozeniny a já je s ní za tu dobu, co jsme spolu, nestrávil ani jednou, protože bývám v Muoniu. Jsou to detaily, které jako mladší tolik neřešíte, ale když už máte děti, vidíte, že to není úplně ono. Takže ten dluh necítím ani tak vůči nim jako spíš vůči sobě, že bych s nimi chtěl trávit víc času.
Snášíte delší odloučení teď, když už jsou děti větší, snáz?
Jak jsou děti malé a učí se třeba chodit, tak když se vracíte, je to strašný skok. Mrzelo mě, že o to přicházím a říkal jsem si, že u druhého dítěte už budu doma. A pak se narodila Anetka a pořád lyžuju. Zase jsem o to přišel a říkal si, že až vyrostou, bude to snazší.
A je?
Teď je to náročnější zase pro manželku tím, že jak bydlíme na horách a obě děti chodí do školy a do kroužků, jsou z nás taxikáři. A když jsem pryč, musí to obsáhnout žena. Další věcí je učení. Kdo má děti, ví, že každé se nechce doma učit. Dokopat je k tomu je někdy vysilující, a když slyšíte v telefonu, že dneska zase zlobili, říkáte si, že kdybyste tam byl, možná byste pomohl. A pak jsou tam ty radosti, když přijdou ze školy s tím, že měli samé jedničky, zase tam nejste, abyste řekl, že to je super a vzal je třeba do cukrárny. Takže spíš cítím já, že mi to chybí, než že by mi doma vyčítali, že tam nejsem. Proto mluvím o podpoře rodiny, jak to mé sportování tolerují a ještě mě v něm podporují.
Synovi Matyášovi je devět let, vloni už vyhrál Ski Sprint v Karlových Varech v kategorii předžáků. Roste z něj běžec na lyžích?
Obě děti jsou v lyžařském klubu ve Varech, kde jsem také trénoval. Ale i těch devět let je strašně nízký věk na to, aby se specializoval. Oba jezdí na prkně, hrají fotbal i na hudební nástroje. K běžkám se dostali přirozeným vývojem. Bydlíme na horách, já i Katka jsme běžkaři, děti s námi jezdily po soustředěních a závodech. Byli jsme rádi, že chtěli do sportovního oddílu a víme, že k běžkám je přes léto řada doplňkových sportů. Samozřejmě hodně také hrají na XBoxu, ale to už je takové prokletí. (úsměv)
Říkal jste, že vás nikdy trenéřina nelákala. Co koučovat vlastní děti?
To právě určitě ne. Každý trenér vám řekne, že učit ve sportu vlastní děti je mnohem horší. Radši si ty rady vezmou od někoho jiného, vám odmlouvají. Ale musím říct, že občas mě to trenérství už napadlo. Uvědomuji si, že svět lyžování se mi nebude opouštět úplně lehce. Přemýšlím, v jaké pozici u něj zůstat. A zjišťuju, že by mě to trénování mohlo bavit.
Vezmete rodinu do Soči?
Určitě ne. Jednak je to daleko, ale zejména je olympiáda strašný chaos. Já bral celou rodinu i rodiče na mistrovství světa do Osla. Protože takový svátek a ještě v Norsku, co může být víc? V Rusku se řeší bezpečnost, je to blízko Kavkazu, slyšel jsem, co všechno tam může hrozit... Je pěkné tam být, ale líp si to užijí v televizi. A pokud budu lyžovat dál a pojedu za rok na mistrovství světa ve Falunu, tam by to určitě bylo s menšími obstrukcemi.
