Článek
Na tříkilometrovém okruhu zažila i speciální moment, když předjela svou maminku Gabrielu Soukalovou. Prokřehlá pak vyprávěla své pocity. „Pravdou je, že poslední roky jsem raději trávila čas v plus třiceti než v minus pěti," usmívala se 33letá mistryně světa a olympijská medailistka.
Odvykla jste už?
Člověk si rychle odvyká, to jde rychle. Je fakt, že dneska jsme přišli a už po dvou minutách mně byla tak strašná zima, že jsem se musela dost intenzivně hýbat. A totálně mi pak došlo. (usměje se)
Gabriela Soukalová pózuje s malým křišťálovým glóbem pro nejlepší závodnici ve stíhacích závodech SP.
Přepálila jste začátek?
Jsem na sebe hrozně přísná a kritická. Točili mě kluci ze skútru a říkali, že to vypadalo rychle, že jsem jela dobře. Tak doufám, že to nevypadalo úplně špatně a čas taky tak pomalý nebyl. Ale je fakt, že jsem se vůbec nedívala, jestli jsem jela rychle nebo pomalu. Zatím na to nebyl čas. O ten ale ve finále ani tak nejde. Spíš jsem se těšila, že si to užijeme společně s týmem z T-Mobilu. S kluky jsem se den před závodem viděla poprvé, ale jak jsme sporťáci, jedna krev, měla jsem pocit, že se známe už roky. Bylo to super. Doufám, že mě zase příští rok do týmu vezmou.
Gabriela Soukalová během aktivní kariéry při střelbě ve sprintu při finále SP v Chanty-Mansijsku.
Uvědomila jste si vůbec, po jak dlouhé době jste opět závodila?
Myslela jsem si, že je to pět, ale bude to už šest let, co jsem byla naposledy na startu. Byla jsem tedy ještě na jednom přespolním běhu. Bez tréninku jsem běžela asi devět kilometrů a pak jsem se asi čtrnáct dnů proklínala. Tady na lyžích to bylo trochu milosrdnější. Tři kilometry se dají i pro ty, kdo nejezdí denně. Počítám, že zítra svalovka nebude tak mimořádná jako byla po přespolním běhu.
Jak často se dostane na lyže?
Dva měsíce jsem na nich nestála. Ale jinak předtím jsem sportovala i několikrát do týdne. Když se zadařilo, tak nějaký čtyři hodiny týdně jsem z toho určitě vymáčkla. Chtěla jsme se připravovat i teď víc, ale bohužel mám poslední týdny nějaké problémy s kolenem. Musela jsem jít i na opich a docela mi to otejká i při běžných denních činnostech, takže mně je trochu líto, že jsem tomu nemohla dát malinko víc.
Jaké to bylo zase prožívat předstartovní stres?
Ten nakonec ani moc nebyl. Jen jsem se trochu bála, že prošvihnu předávku. Asi jsem tam číhala zbytečně brzo. Naštěstí se všechno povedlo. Stihla jsem to. V tomhle směru se všechno povedlo.
Ukázal vám dnešek, jestli vám závodní stres chybí nebo naopak ne?
Je to zvláštní, já jsem se cítila, že jsem doma. Vlastně se tak cítím na každém startu. Jsou to takové zvláštní pocity, když se sejdete se svým vnitřním já a cítíte, že tam patříte. Nikdy jsem si nemusela hrát na sportovce, protože jsem věděla, že jím jsem tělem i duší. Dneska to bylo hodně umocněné i tím, že jsem na trati předjížděla mou mamku. Ve finále jely od Sarajeva ve stejném složení svoji stříbrnou štafetu.
Gabriela Soukalová se ráda pochlubila dalším cenným kovem.
Skoro na den přesně po 39 letech.
Jsem na ni hrozně pyšná, protože pro mě to jsou borci, jsou to mé celoživotní vzory. Je to pro mě motivace do budoucna, žít tak, aby člověk pořád měl nějakou fyzičku, našel nějaký balanc, hýbal se, byl příkladem pro další lidi. Za každého takového člověka jsem moc ráda.
Mluvila jste s ní po závodě?
Mluvila, ale strašně krátce. Paradoxně po dojezdu vypadala líp než já, což pro mě asi není moc dobrý... (směje se) Předjížděla jsem ji pět set metrů před obrátkou U Buku. Když jsem viděla, jak jede pořád tím skluzem, který si pamatuju ještě z těch starých záběrů z olympiády, tak mi to přišlo až neskutečné. Jela docela frekvenčně, klobouk dolů na to, že mamka za pár dní oslaví sedmdesáté narozeniny. Jsem hlavně ráda, že se nikomu z té štafety nic nestalo. Hrozně jsem se bála, aby se někdo nezranil, sjezdy nejsou moc milosrdné. Naštěstí všechno vyšlo podle plánu a všichni jsou celí.
Gabriela Soukalová s partnerem a dcerou na snímku z února, kdy hostovala v podcastu Ledový Peking.
Vás comeback k závodění neláká?
Když jsem končila, zažila jsem něco jako mentální vyhoření. Zažila jsem dobu, kdy mi výsledky nepřinášely takovou radost, na kterou jsem byla zvyklá v předešlých letech. Mám pocit, že jsem si vyplnila všechny ambice. Nebyla jsem nikdy typ člověka, který když si dá nějaký cíl, musel by ho pořád opakovaně dosahovat. Většinou si stanovím jeden, a když ho splním, odškrtnu si ho, že je to hotové. Vím, že spousta fanoušků by mě asi na závodech viděla ráda, ale když cítím, že není stoprocentní motivace, nechci se do toho pouštět. Jakákoli jiná motivace než srdeční, není dobrá. Navíc jsou dneska všichni hrozně mladí. Je tam jen pár lidí, které si pamatuju ze své éry, u různých národů došlo k výměně generací. Když vidím, jak mi s věkem ubývá energie, neumím si to vůbec představit.
Stíháte sledovat výsledky biatlonistů na světovém šampionátu?
Abych se přiznala, v posledních dvou dnech jsem absolutně nestíhala, do dvou hodin jsem dopisovala osnovu na přednášku. Ale co nestihnu, to poctivě doháním tím, že se dívám ze záznamu.
Davidová byla šestá, Voborníková osmnáctá.
To jsou krásné výsledky na úvod. Věřím, že se šestým místem půjdou udělat velké věci. Markéta má moji důvěru. Doufám, že ještě uvidíme spoustu hezkých závodů. Dělá mi radost, jak se rýsuje klučičí tým, vidím tam velký potenciál do budoucna. Klukům je dnes 21, 22 let, sbírají zkušenosti, ale do pár let by z nich mohla být slušná štafeta. Věřím, že je to pak nakopne a budeme vidět i pěkné výsledky i v individuálních závodech.
