Článek
Tehdy jste věděla jen vy, že další závod už nepřijde. Co se vám honilo hlavou?
Bylo těžké zadržet slzy. Nějaká i ukápla, nešlo to potlačit. Ale máme sjezdařské brýle, svítilo sluníčko, tam se vše schovalo. (úsměv) Emotivní to bylo nejen v cíli, ale i před startem nebo mezi koly. Nebyly to slzy smutku nebo lítosti, spíš, jak se to za všechna ta léta z vás dere ven. Možná tam byla i úleva, že jsem dospěla k rozhodnutí a můžu se těšit na nový život.
Kdy jste k rozhodnutí definitivně dospěla?
V Americe, někde kolem San Franciska. K Americe jsem si dlouho hledala cestu, nejezdila jsem tam ráda. Pak jsem si ale ta místa zamilovala, v Aspenu jsem dvakrát vyhrála a teď se tam i kruh uzavřel. Po předposledním závodě ve Squaw Valley přišlo definitivní rozhodnutí.
Ve Squaw Valley jste byla druhá, za rok je olympiáda. Nelákal vás boj o další medaili?
Šance by určitě byla. Kdybych se rozhodla pokračovat, vím o spoustě věcí, ve kterých se můžu zlepšovat, a i letos nebyla medaile na mistrovství světa daleko. Ano, olympiáda je blízko, na druhou stranu ta cesta k ní je dlouhá a myslím, že už mi to za to nestojí. Životní priority mám někde jinde, nechci to rvát silou vůle. Kdybych se kousla, zvládnu to, ale tělo by mi to dřív nebo později vrátilo. Je krásné se loučit, když se vám daří. Jsou i konce, kdy se propadáte a pořád věříte, že se to v dobré obrátí. Jenže neobrátí a pak se končí mnohem hůř.
Co vám patnáct let ve vrcholovém lyžování dalo a vzalo?
V podstatě jen dalo. Ohromnou školu života, spoustu zkušeností, zážitků a emocí. Asi nikde jinde než ve sportu nezažijete takovou škálu emocí, kdy do poslední chvíle nevíte, jestli přijdou slzy štěstí, nebo zklamání. Vrcholový sport je nádherný, já mu věnovala hodně let, ale lyžování není vše. Teď je čas jít zase dál.
