Článek
Jel jste do Kazachstánu s myšlenkami na medaili, nebo by to byly moc divoké představy?
Já měl v individuálním závodě za cíl se dostat do superfinále pro nejlepších šest. Jenže jsem dojel sedmnáctý a nedostal se ani do klasického finále. Tak jsem doufal, že bych si mohl spravit chuť v duálech postupem do semifinále, což jsem splnil, a dokonce překonal.
Dost výrazně. Co se vám honilo hlavou před finále proti Francouzi Crozetovi, který už měl stříbro z individuálního závodu?
Když jsem vyhrál semifinále, jel jsem na lanovce za trenérem a říkal si, že medaile je doma, ale mohl bych zajet i Francouze. Nahoře jsme si s trenérem plácli a řekl jsem mu: „Jdeme si pro výhru.“ Takže nějakou vizi jsem měl.
Po finále to ale byly nervy, že? Francouz byl v cíli dřív, pro vás rozhodla technika jízdy a skoků.
Byl o chlup přede mnou, ale já neviděl, že před cílem skočil do strany, boule ho vzaly a trochu ztratil balanc. Podle rozboru jsem jel i střed čistěji, tak bych ho možná porazil i tak, ale takhle jsem čekal a byl smířený, že skončím druhý. Říkal jsem si, že i to je velký úspěch, a sledoval obrazovku. Když ostatní z týmu začali brutálně křičet a jásat, pochopil jsem, že jsem vyhrál.
Sedí vám souboj muže proti muži více než individuální závod?
Nevnímám se jako dualový typ, rád se soustředím na sebe a jedu si svoje. Ale mám duály rád, protože se navzájem hecujeme a posouváme svoje limity. A ten závod mi sedl.
Kudy vedla vaše cesta k boulím? Přes sjezdové lyžování?
Odmalička jsem jezdil s taťkou na hory. A když mi bylo dvanáct, viděli jsme na Červenohorském sedle jezdit boulaře ze Šumperka. Tak jsme si řekli, jestli to nezkusíme, že to může být zábava. Mám o pět let mladšího bráchu, tak chtěli hlavně jeho, mně říkali, že jsem moc starej. Ale když viděli, že mi to jde, dali mi přihlášku a začal jsem jezdit.
Lyžař v boulích Matyáš Kroupa
Bratr Šimon startoval také na juniorském mistrovství světa, jen v disciplíně akrobatických skoků neboli aerials. A to je mu pouhých třináct let!
Jezdí boule i aerials, připravuje se i s Alešem Valentou. Já si aerials v létě také zkusil, je to super sport a v létě ideální doplněk, ale když už jsem rozjel kariéru v boulích, nechci přecházet.
Jízda v boulích je v Česku spojena hlavně s Nikolou Sudovou, nyní Matějcovou, dvojnásobnou medailistkou z mistrovství světa. Vy už jste ale její kariéru jako aktivní lyžař nezažil.
To je pravda, ty její největší úspěchy nepamatuju, ale asi před rokem jsme se na českých závodech potkali a seznámili, tak o sobě víme.
Šumperk je zase lyžařsky úzce spjatý s bratry Bankovými. Nebyly Ondřejovy lyžařské úspěchy pro vás motivací spíše ke sjezdu?
Ondra je legenda, určitě jsem ho sledoval a známe se, víc jsem v kontaktu s Tomášem. Sjezdové lyžování mě taky lákalo, ale víc adrenalinu mi dávají boule díky skokům na trati.
Za rok se můžete i vy představit na olympiádě, v Itálii bude poprvé v programu vedle klasického závodu i duální. Nakolik je to reálný cíl?
Určitě je to motivace. Zvedlo se mi sebevědomí, potřebuju se dostat do elitní třicítky ve Světovém poháru, což se mi zatím nepovedlo, ale v hlavě to jako cíl mám. Věřím, že po tomhle úspěchu začnu bodovat.
Pomůže vám juniorský titul u rozhodčích? I jméno může hrát při hodnocení roli…
Přesně tak, díky tomu úspěchu se dostanu rozhodčím do podvědomí. Už nebudu no name z Česka, ale mistr světa. Navíc díky titulu mám automaticky pozvánku na finále Světového pohár do Livigna.
Jak je složité se v Česku na jízdu v boulích připravovat? Narážely na to občas už sestry Sudovy, že málokterý areál je ochoten uvolnit část sjezdovky pro trénink.
Většinu přípravy trávíme v Rakousku, Švédsku a Finsku. Od šumperského oddílu máme skok a pár boulí na Červenohorském sedle, kde trénuju, když jsem doma. Ale v celé trati trénujeme v zahraničí.
