Samková září a dál vyvrací mýty o snowboardistech. Žijeme zdravě a na party jsme líní, tvrdí

Asi až minulou sezónu, kdy to začalo být aktuální a probíhala olympijská kvalifikace.

To jsem si říkala, že by to bylo fajn, ale vůbec jsem si nebyla jistá. I když už po Vancouveru jsem jela poslední dva světáky sezóny a trenér Marek Jelínek říkal, že těmi výsledky bych se na olympiádu asi kvalifikovala, kdybych je jezdila dřív. Takže to k tomu postupně směřovalo.

Asi ani ne, já byla ráda, že jsem si mohla vyzkoušet ty evropské závody. Protože před olympiádou se jelo v Telluride a tam bych se asi zabila… Myslím, že jsme to načasovali dobře.

Určitě hokej, na ten se doma díváme pořád. Taky nás s tátou bavilo koukat na skokany na lyžích, vždycky jsme se s tátou sázeli, kolik skočili, než to ukázali. A jak už to měl člověk v merku, tak jsme se docela trefovali s přesností na půl metru. Ale koukala jsem na všechno možný snad kromě curlingu, kterému moc nerozumím.

Moc se mi líbil. Byla tam hrozně hezká trať s bazénky.

My se tomu smáli. Já v té době ještě jezdila freestyle, tak jsme se bavili, jak bylo fajn, že na rozdíl od ostatních hodila aspoň nějakej trik. (úsměv)

Asi akorát koně. Já sportovala, hrála na saxofon a tancovala, ale fakt jsem vzory neměla. Přišla jsem si divná, že všichni kolem nějaké měli a já ne. Tak jsem se snažila nějaké vymyslet, ale moc to nešlo.

Vůbec nevím. Moje silná stránka je určitě v tom, že mám dobré trenéry. Ostatní nemají takové, kteří by jim říkali tolik věcí a tolik vymýšleli, co by se dalo na trati dělat. My od nich slyšíme, co kde máme udělat, a tím nám to hodně usnadňují. A asi je to tím, že na prkně jezdím hodně dlouho, od šesti let.

To jo. Asi mám fakt štěstí na trenéry. Za ty tři roky jsem se tolik zlepšila, protože jsme měla z čeho. Předtím jsem neuměla nic, teď už to není taková hitparáda, jen vychytávám drobnosti. Hlavně mě to baví a vždycky se snažím udělat to, co mi trenéři řeknou a docela se mi to daří.

Možná jo. I z toho, jak jsem tancovala a dělala hodně sportů, tak jsem si možná přenesla ideomotorickou paměť a schopnost učení se pohybů.

Hlavní je Marek Jelínek, který odjakživa trénoval dospělé. Jakub Flejšar se k tomu dostal tak, že sám jezdil, chvíli ho Marek taky trénoval, a když jsme přišly do reprezentace jako juniorky já s Kačkou Chourovou, neměl nás kdo trénovat. Měl to být David Bakeš, ale ten ještě aktivně závodil a neměl čas. Tak nás začal trénovat Flaška, od té doby byl náš juniorský trenér a všude s námi jezdil. A jak jsme odrostly z juniorek a začaly jezdit svěťáky, přešel s námi. Je to lepší a bezpečnější mít dva trenéry u trati, protože je dlouhá a jeden nevidí na všechno. Flaška zastává roli takového víc srandovního trenéra a nehrotí to tolik, s Jelenem se víc trénuje.

Oni jsou oba hodní, ale Jelen je aktivnější. Flaška je zase víc do pohody a freestylu.

Myslím, že už jsme na stejné úrovni a snažíme se to i víc řešit. Ale třeba Kanada je velká země a má velký tým. My nemáme prostředky, abychom jeli do Chile, tam si postavili trať jen pro sebe a jezdili na skútrech, jako to dělali oni celé léto. Ale díky Dukle a olympijskému výboru máme grant na profesionálního servismana, což nám hodně pomůže. A letos jsme se do tratí dostali celkem dost. Samozřejmě jsme neměli soukromé a velké tratě, ale hlavní bylo, že jsme jezdili a člověk si zvykl na sníh. Když Kanaďanky trénují ve své trati deset let a i tak je zvládáme předjíždět, tak asi máme výhodu v něčem jiném než ve financích.

Známe ho delší dobu, je to kanadský servisák. Už ho ta dřina nebavila, vykašlal se na to a šel pracovat. My ho ale překecali, aby nám ještě pomohl. Je nás poměrně dost, každý máme víc prken, takže budeme mít dva servisáky. Tenhle J. P., jak se mu říká, a střídavě ho doplní Honzík Weisshäutel ze Swixu a Kuba Šimr.

Teď šest. Jedno je šutrák, na kterém jezdím pořád, pět jsme jich testovali a z nich vybrali dva závoďáky a jedno tréninkové. Zbylé dvě jsou záložní, kdyby se něco stalo.

To tréninkové se jmenuje Jenom ovič. A závoďák je Sibiřskej lavinovič.

To vymyslel Flaška. Majkl Novotný měl popsané prkno a jak to měl načmárané, nedalo se to přečíst. A Flaška říkal: „Co to tam máš napsaný, to je sibiřskej lavinovič, ne?“ Přitom tam bylo něco jako závodní dvojka.

Když jsem byla malá, bylo nás hodně málo oproti tomu, kolik je nás na svazích teď. Spíš to vnímám směrem k olympiádě, kolik lidí mi fandí. Už mi to říkali dřív, ale teď když potkám nějaké kámoše, tak se na nic jiného neptají. Snad se kros dostává do podvědomí lidí, je to na dobré cestě.

To se mi stalo dvakrát. Jednou jsem šla v Praze na Strossmayeráku večer z hospody a najednou nějakej týpek: „Ježíš, já vás asi znám, vy jste ta Eva Samková! Vy děláte ten slalom.“ Tak mu říkám: „Tak to ne panáčku, to mě zas tak neznáš.“ (směje se) Ale bylo to příjemné, pak jsme se bavili ještě v tramvaji. A pak jednou na Pitztale, ale doteď nevím, jestli si kluci neudělali srandu a toho člověka nezaplatili. Když jsem vylezla z auta, tak tam pracoval nějaký Čech na parkovišti a říkal, jestli se může se mnou vyfotit.

Už taky něco proběhlo. Dělala jsem fotky se svým bývalým klukem a hned to bylo na jednom serveru. To jsem vůbec nečekala, nikdy se mi to nestalo, tak jsem byla ze začátku naštvaná a překvapená, že mě někdo sleduje. Ale i ohlasy kámošů byly dobré, říkali, že aspoň vím, že se to děje a můžu být ráda, že se stalo zatím jen tohle, což je v pohodě. Musím si dávat pozor, taky už jsem si zrušila twitter.

Musím vysvětlovat, co je to za disciplínu, protože lidi to berou jako snowboarding a to je všechno. Asi víc lidi znají freestyle, protože se mě ptají, jestli v té trati děláme nějaké triky. Tak odpovídám, že jedu rovně dolů, jinak bych se v té trati zabila. Přirovnávám to ke Krausíkovi a skikrosu, ten znají trochu víc. A taky si myslí, že jsme takoví free, ale to snad jen tím, že se bavíme a jsme veselí. Ale většinou jsme líní jít někam do hospody nebo na party a snažíme se žít zdravě.

V Soči byla minulou zimu party, kde byl alkohol zadarmo. A v deset bylo všechno vypité. Jenže my byly strašně unavené, šli jen kluci, my s Káťou zůstaly na pokoji a ležely. Ty party moc nemusíme. Jen občas se stane, že třeba v Kanadě kluky vyvádějí bodyguardi, i když za to nemůžou. (úsměv)

Ještě jsem ani nemohla. Teď se občas napiju, když jedeme do Rakouska na ledovec, tak si večer dám radler, ale moc ne. Jednak mi to moc nechutná a hlavně, když se opiju, vím, že druhý den bude celej zabitej. To si radši přivstanu a něco udělám, než abych půl dne prozevlila a měla výčitky svědomí.

Většinou to mám tak, že když jsem s partou lidí, chtěla bych být sama, a když jsem sama, ráda bych s někým byla. Takže to mám takový těžký. (směje se) Spíš nemám ráda, když je na party strašně moc lidí. Člověk se tam o ničem nepobaví, nic si pořádně neřekne, jen se tlachá. Jsem ráda s lidmi, ale těmi, které mám opravdu ráda. Nejsem typ, který by obvolával známé, jestli nepůjdou někam na kafe.

Snažím se za ním každý týden, kdy jsem doma, aspoň jednou zajít. Popovídáme si, řeknu, co se stalo, a pracujeme na zlepšení mého výkonu a řešení krizových situací. Utřídím si myšlenky.

Jo, i v běžném životě to poznávám, že neřeším tolik kravin. Občas mě něco dokázalo hrozně naštvat a teď už si řeknu, proč to vůbec řeším, že to stejně nemá cenu a nějak vyplyne. Začínám být rozvážnější.

Pořád něco. Všichni z týmu se mi smějou, že furt nadávám na lidi. Vždycky mě něco naštve, ale za půl hodiny už nevím, co. Spíš si z toho dělám srandu.