Samková o své vášni: Pepin je hysterka, Tiumen byl mašina

Jak na tom aktuálně jsou vaše sešroubované kotníky?

Docela dobře. Je potřeba je vždycky rozhýbat a zahřát. Takže ráno jsou ztuhlé, ale za pět minut se rozchodí. Někdy bolí víc a stačí uvolnit jeden sval, který je stažený, a pak je to zase dobrý. Nohy si musejí zvyknout, že tam proběhly nějaké změny. Chvíli bude trvat, než se to zase usadí, nemůže to být úplně jako předtím. Chodím do posilovny, jezdím na koních a běhám v takovém stroji na odlehčení zhruba se 70 procenty své váhy.

Co ve vás převažovalo při návratu na snowboard?

Já byla nadšená. Byl krásný den, šla jsem se ségrou jezdit, což bylo super. Samozřejmě jsem se trochu bála, ale spíš těch nepříjemných pocitů, protože levý kotník je trošku horší. Věděla jsem, že už je to bezpečné a po třech měsících dobře srostlé. Ale ještě jsem si to nedokázala moc užívat, protože kotníky bolely.

Návrat do sedla koní byl příjemnější?

Já se bála, že to bude blbý, protože jsem se bavila i s hodně lidmi po zlomeném kotníku a říkali: „V sedle ve třmenech to je nejhorší“. A já to před dvěma měsíci zkusila, potřebovala jsem jet s Pepinem na vyjížďku, aby něco dělal, a bylo to dobrý, vydržela jsem hodinu.

Koně Pepina jste dostala po vítězné olympiádě v Soči, teď máte i klisnu jménem Demi Moore. Jak mezi ně dělíte svůj čas?

Demi máme od jejího roku a půl a teď jí budou čtyři. Minulý srpen jsme ji odvezli na obsednutí a na vychování, protože v tom nemáme se ségrou zkušenosti a mohli bychom to pokazit. Byla tam osm měsíců, my za ní jezdily, je to krásný proces. Je úplně jiná než Pepin.

Originální jméno jí dal původní majitel, čím připomíná hollywoodskou herečku?

Pan chovatel říkal, že už měl domluvenou paní, která ji chtěla původně koupit a přála si tohle jméno, tak jí ho odmalička napsal do papírů. A mně to přišlo strašně vtipné, ostatně všichni si dělají srandu, že kobyly jsou jako ženské, mají své nálady, musíte se s nima dohadovat, takže je trochu herečka…

Proč jste si vlastně pořídila druhého koně?

Protože jsme se ségrou nemohly jezdit na vyjížďky. Když jsme přišly do stáje, buď jsme si jednoho koně musely půjčit, nebo jsem za ní běhala, což mě nebavilo… Byla to trochu hurá akce, i Mára (trenér Jelínek) se mi směje, že jsem jeden den říkala, že bych si možná koupila koně a za týden už jsem mu hlásila, že jsme ho koupily. Se ségrou jsem vždycky žily v tom, že nemůžeme mít svého koně. A najednou jsme si uvědomily, že už jsme dospělé, tak si ho můžeme pořídit.

Jak se kupuje kůň? Přes inzerát?

Občas se k vám dostane přes kamarády zpráva, že ho někdo prodává, nebo se sami začnete ptát. Ale my ho našly klasicky přes inzerát. Líbila se nám dvě rok a půl stará hříbata, jely jsme se tam podívat a jedno se nám líbilo víc. Je ideální mít s sebou veterináře, který na koně koukne, hlavně u těch starších. U takhle mladého tolik nezjistíte, jen nějaké vrozené vady. Třeba ta naše má trochu křivé nohy, ale na volnočasové využívání to tolik nevadí.

Jak často za koňmi vyrážíte? Přes zimu s ohledem na kalendář závodů asi minimálně.

Přes léto je to určitě lepší. V dubnu, který máme volný, jsem ve stájích skoro každý den, i během lockdownu jsem mohla jezdit Pepina nakrmit. Přes zimu je to samozřejmě těžký, když jsem pryč, ale i když jsem v Praze dva tři dny, minimálně jeden si na něj vždycky najdu. Ale bez ségry bych to nezvládla, i Pepin je spíš nás společný než můj, takže se prostřídáme.

Jak vypadá vaše návštěva? Rovnou jdete na projížďku?

Pepin není vůbec v boxech, je pořád v ohradě, kde má přístřešek, seno a vodu. Já se vždycky rozhodnu, jestli půjdu na jízdárnu, nebo na vyjížďku. Vezmu ho, vyčistím, nasedlám. Krmit ho nemusím, jen mu občas hodím nějaké vitamíny. Když vidím, že Pepin není ve své kůži, protože ho občas bolí záda, tak kolem něj jen běhám. Někdy máme i trénink s kamarádkou trenérkou. I když máme Pepina osm let, s koni se učíte pořád a já jsem začátečník. Ježdění s trenérkou dává smysl, když vám řekne, co máte udělat.

Pozná vás Pepin, když za ním přijede po delší pauze?

On je zrovna typ koně pro jednoho majitele. Nezařehtá a nepřiběhne, hezky si počká na místě, až za ním dojdu, koně nejsou fixovaní jako psi. Ale když si na něj sedala naše trenérka a říkala, jestli nebude překvapený, já ji ujišťovala, že nebude. Ale chvíli opravdu byl, když na něm seděl někdo jinej. Jak na něm jezdím jen já a ségra, je hodně vnímavý, protože každý na něm sedí trochu odlišně, jinak se hýbe, pozná to.

Povídáte si s ním?

Myslela jsem, že ne, ale asi dost, kamarádka mi říkala, že mu pořád něco vyprávím. Samozřejmě s ním komunikuju, ať zvedne nohu a jde, nebo když jsme na vyjížďce a něčeho se lekne, tak ho uklidňuju.

Vy už jste od dětství měla pokoj vytapetovaný nikoliv sportovci, ale koňmi.

Je to tak, různé plakáty koní, jak běhají po louce. Nejvíc asi hnědých, líbilo se mi, když měli bílé odznaky na hlavě a nohou.

Pak jste začala chodit do stájí ve Strážném?

Někdy ve čtvrté páté třídě. U Kopeckých měli huculy, bylo to taková divočina, sedali jsme na koně a snažili se na nich držet. Dokonce Pepin je z té stáje, kam jsem dlouho chodila. Pořádají i letní tábory, kde jsem chvíli dělala vedoucí, stejně tak ségra. Když jsme pak dostaly Pepina, skamarádily jsme se s naší trenérkou, která má ke koním hrozně hezký přístup. Pepin je trochu hysterka, tak potřebuje pomalejší zacházení. My hlavně chceme, aby byl zdravý a spokojený a nic se nelámalo přes koleno.

Co vás na koni baví nejvíc?

Určitě projížďka někde na louce, to je krásné, proto to děláme. Ale mě baví i samotné starání, krmení, čištění, ani nemusím jezdit… A také mě baví se vzdělávat, když vidíte, jak se zlepšujete, i ten kůň se posouvá. Jako dítě jsem takové informace a trenéry neměla, tak jsem ráda, že teď se k nim dostávám. Na snowboardu víte, že jednou s kariérou skončíte, ale jezdectví můžete dělat dlouho a vzdělávat se celý život.

Lákal by vás i parkur?

Možná jo. Doufám, že až doroste ta naše kobyla, někdy bychom si pro radost skočily. I s Pepinem už jsem pár překážek skočila a bavilo mě to, ségra s ním dokonce jela i nějaké veřejné závody.

Co dostihy, i tenhle svět vás baví?

Dřív mě to bavilo asi víc, ale třeba Velká pardubická je klasika, na ní se podívá každý. Jednou jsem tam byla, bohužel autem a byla taková zácpa, že jsme vyjížděli dvě hodiny, což mě trochu odradilo. Ale víc se asi dívám na ty parkury, baví mě i military, což je drezúra, parkur a pak krosová soutěž.

Vy jste měla možnost se svézt i na vítězi Velké pardubické Tiumenovi, jaký to byl pocit mít pod sebou elitního překážkářského koně?

Oproti Pepinovi to byl obrovský rozdíl. (úsměv) Překvapilo mě, jak je Tiumen velký. Měla jsem možnost ho pustit naplno, aby se rozběhl, a to je fakt svalnatá mašina bez gramu tuku. Říkala jsem si, že když se nezastaví sám, já ho určitě nezastavím… Byl to krásný zážitek. I když jsme skákali, bylo vidět, jak to má v malíku. Jen jsem se ho držela a nechala to na něm, bylo vidět, že má zkušenosti.

Sama jste aktivní i ve sdružení, které má za cíl starat se o odložené koně. Je častý jev, že je majitelé nechají svému osudu?

Doufám, že se to zlepšuje, ale stane se, že se třeba lidi dostanou do finanční tíže, a přitom mají koně, který může ještě pět let žít. Myslím, že tak by k tomu měli přistupovat, že když jim ten kůň několik let slouží a zestárne, neměli by ho odhodit. Nebo mu aspoň najít někoho, kdo se o něj postará, dá mu nažrat, zkontroluje ho. Já v tom vyrostla, že se jsme se o koně starali, kydali jsme… Dneska se občas dětem koupí kůň a ony jen jezdí. Ale já mám pocit, že ta práce k tomu patří a mělo by se dětem minimálně ukazovat, že kůň je zvíře, ne náčiní.

Kde se tedy vidíte po kariéře? Chtěla byste mít ještě víc koní?

O moc víc doufám ne, to už bych nezvládala. (úsměv) Ale chtěla bych se jím víc věnovat, vzdělávat se. Naše trenérka už má koně na volno bez ohlávky a on vedle ní běhá a poslouchá. To je můj cíl postupně odhazovat ty věci a jezdit bez ničeho, ale přitom kvalitně.