Článek
„Pořád jsem všude potkával české fanoušky. Na lanovce, u startu. Sám jsem se k nim hlásil. Prohodili pár slov, popřáli štěstí. Bylo to ohromně povzbuzující. Prostě super," rozplýval se v cíli pátečního super-G, které končil jako jednašedesátý.
Před třemi lety při stejné disciplíně slavil coby reprezentant Kanady ve Val Gardeně stříbro. Jenže o dvanáct měsíců později už coby bronzový medailista z OH v Soči při sjezdu na svazích vyhlášeného střediska na severu Itálie prožil okamžik hrůzy.
„Měl jsem tehdy o pět kilometrů větší nájezdovou rychlost. Skočil jsem přes sedmdesát metrů. Letěl jsem až na rovinu, dopadl jsem na led rovnýma nohama. Vazy vydržely, ale způsobil jsem si krvácení v holenní kosti," vyprávěl v cílovém prostoru v pátek před bouřícími italskými fanoušky o potížích, které si na sjezdovce Saslong přivodil. „Vzpomínky mě ale nijak nelimitovaly. Super-G není tak drsné jako sjezd."
Na oblast pod dolomitskými štíty nezanevřel i kvůli prostředí. „Je to tu super. Takové domácí," netajil, že i z dějiště čerpá energii. Vytoužený impuls v podobě bodovaného umístění nepřidal.
„Na startu jsem si nasedl k bláznivému taxikáři, který mě v cíli jen vykopnul," hodnotil s nadhledem páteční vystoupení. „Dělal jsem strašné chyby. Lyže vezly mě, nikoliv já lyže. Absolutně jsem nedokázal kontrolovat energii, kterou měly."
