Článek
Hodinu před startem panuje na stadiónu v Bedřichově pěkný mumraj. Teploměr ukazuje půl stupeň nad nulou, Jizerka, kde se slavný závod láme do druhé poloviny, hlásí dva pod nulou. Vzdávám úmysl napatlat si lyže sám a pokorně se řadím do fronty u stánku profimazačů. Dávají stříbrný na nulu a lehce pod, pár tahů korkem a je hotovo. Jenže bleskový test na cestě nad stadiónem je tristní, lyže nejeví žádnou snahu podržet odraz.
Budem rádi, když se nepo...
Zmocňuje se mě lehká panika. Zkouším se uklidňovat tím, že když uvidím začátek a dostanu se výš, kde teplota trochu klesne, mohlo by to být dobré. S tím se řadím do chlívku pro svou vlnu a pokorně čekám na pokyn ke startu. Že se v tu chvíli spustí solidní chumelenice, mě už ani nevytrhne. „Tak dneska to o výkonu nebude, budem rádi, když se nepo...“ povzdechne si prorocky prošedivělý chlapík vedle mě.
Start. Naše vlna otevírá druhou polovinu startovního pole, žádný sprint vstříc trati se nekoná. V klidu nasazujeme lyže a vyrážíme. Pípnutí na konci stadiónu, odteď běží čas. Už pohled za můstek ale nevěstí nic dobrého: krátký hrb se stromečkuje, někdo ho vychází dokonce bokem. Další nepříjemnou novinkou je, že na trati není jediná stopa. Vykrojené koleje do čerstvého sněhu nestačily zmrznout a několik tisíc párů lyží před námi vykonaly své.
Přesto se snažím jet. Už po necelých dvou kilometrech mi ale začíná být jasné, že původní plán vydržet nad kristiánovský kopec nemá šanci na úspěch. Stavím u skupinky dalších zoufalých kolegů a mažeme teplejší vosk. Pocit z jízdy se zlepšuje.
Království za stopu
Ovšem ne na dlouho a na Kristiánově musím domazávat. Lyže ale stejně pořádně nedrží a tak mi ani moc nevadí, že se tempo v dlouhém táhlém stoupání zpomaluje na úroveň turistické vycházky. S obdivem zaznamenávám běžkařské štiky, které se proplétají davem vpřed, já vysněný čas v cíli házím za hlavu.
Sjezd od bufetu na Knajpě potvrdí, že letošní ročník Jizerské nedá zadarmo ani metr. Trať je umydlená a ledová, na odpočinek není čas. Chvilka nepozornosti a bum - pády se množí. Stoupání směrem k Jizerce nastoluje trend, který potrvá prakticky až do cíle. Když už se lyže chytí, stačí pár skluzů a nerovnost ve sněhu rozbije celý pohybový soubor. „Jednu, aspoň jednu stopu!“ ozývá se z davu. Řada běžců raději vychází stoupání po svých, na rovině pak někteří přibruslují, klasika neklasika.
Mám toho taky plné zuby, ale občerstvovačka na Jizerce mi vlévá do žil novou krev. Elán nepřibrzdí ani vichr cestou na Smědavu, ale až vyhlášený kopec na Knajpu. Kdo je nad kopcem, má už vyhráno, praví tradiční mantra. Dnes to určitě neplatí. Ve sjezdu k Hřebínku padají lidé jako hrušky, na rovince se na ustřelujících lyžích kolebáme jako parta tučňáků na výletě.
Turistický ukazatel Olivetská hora se zjevuje ve sněhu, cíl už není daleko. Zatínám zuby a snažím se překonat bolest v rukou ze soupaže, atmosféra na stadiónu vybízí k finiši v křivých kolejích. Pípnutí časomíry ukončuje martyrium. Přichází slastný pocit. Letošní Jizerskou podle výsledkové listiny slavně vyhrál Stanislav Řezáč. V podmínkách, které panovaly, je ale vítězů na tisíce. Tak za rok zase – snad už – ve stopě!
