První operace. Byl jsem vystrašený, přiznává nejlepší český skokan. Prodlouží si kariéru?

Pro strach má vítěz pěti závodů Světového poháru uděláno, jinak by se ani nemohl spouštět ze strmých můstků a létat až do dvousetmetrových vzdáleností. Jenže ze své první operace měl značný respekt. „Byl jsem vystrašený. Těšil jsem se, až mě uspí. byl jsem nervóznější než na můstku,“ vypráví už s úsměvem.

Zákrok má pět týdnů za sebou a při pohledu na jeho jistou chůzi byste nepoznali, že má koleno po rekonstrukci. „Sám jsem nečekal tak rychlý pokrok. Po týdnu jsem začínal cvičit, po dvou jsem začal chodit bez berlí a jezdit na rotopedu,“ pochvaluje si.

Byla to pro jednatřicetiletého Koudelku vůbec nešťastná sezona. Už přes léto měl dva pády, po jednom z nich si utrhl část menisku. „Doktor Staša mi říkal, že zkusíme sezonu zachránit s tím, že riziko zranění je velké, může stačit jeden blbý dopad a mám po sezoně,“ popisoval Koudelka přesnou prognózu lékaře.

Začátkem prosince naskočil do Světového poháru na tři nevydařené závody, pak se vrátil k tréninku směrem k mistrovství světa v Oberstdorfu, jenže právě v německém středisku přišel další nepříjemný karambol.

Vyvrcholení smolného roku? Či snad znamení, že by měl můstky opustit? „Tak jsem to vůbec nebral. Spíš lidi kolem. Mamka z toho byla hotová a brečela, že mám smůlu, když mě potkal třetí pád v sezoně. Ale mně se celou kariéru zranění vyhýbala, tak si asi teď tělo potřebovalo odpočinout a aspoň mám dost času na přípravu,“ kvituje.

Bude to ale ještě dlouhá cesta zpátky na můstky. Jak? „Radši se neptám,“ přiznává Koudelka. „Bál bych se, že mi doktor řekne, že na můstek půjdu třeba až za třičtvrtě roku, což by mě úplně nemotivovalo,“ vysvětluje. A tak jde doslova krok za krokem. Ze svého domova v Lomnici na Popelkou dojíždí do pražského Centra pohybové medicíny profesora Pavla Koláře na rehabilitace i injekce s krevní plazmou.

A doma tráví hodiny na rotopedu. „Hlavně na začátku to bylo bolestivé. Naštěstí zrovna v televizi běželo mistrovství světa v Oberstdorfu. Když jsem viděl, jak kluci skáčou na můstku, mrzelo mě, že tam nemůžu být, ale zároveň mě to motivovalo, abych na sobě makal a mohl tam být brzy taky,“ líčí.

Se svými reprezentačními parťáky čile komunikoval, prožíval s nimi další nevydařenou sezonu, během níž posbírali všichni dohromady pouhých šest bodů. „Já pořád doufám, že se to může zlomit. Vždyť Viktor Polášek byl juniorským mistrem světa, i další kluci mají potenciál bodovat. Musí to pro ně být těžké, ale je třeba nevěšet hlavu, také jsem to zažil,“ hledá povzbuzující slova pro své parťáky.

V olympijské sezoně už chce být zase mezi nimi, myšlenky na konec nejsou aktuální. „Já jsem přesvědčený, že mi i to zranění prodloužilo kariéru. Klidně o čtyři pět let,“ překvapuje a hned dodává na vysvětlenou: „Díky němu jsem letos strávil doma mnohem víc času, tak nebudu mít takové výčitky, že nejsem tolik s rodinou.“

Byť to byl po letech strávených na cestách mezi skokanskými destinacemi nezvyk. „Pro mě i pro manželku, také byla zvyklá, že jsem pořád pryč,“ směje se. „Ale máme zahradu, bydlíme na okraji Lomnice, tak jsme chodili do lesa na procházky, v tom to bylo pro nás snazší než pro lidi v bytovce,“ uznává Koudelka, jenž má dva syny: ročního Adama a Karla, kterému bude v létě pět let. A s ním trávil přes zimu na lyžích spoustu času.

Nehrozilo, že Karel bude mít naskákáno víc než jeho tatínek? „Karel na skočky nechtěl,“ říká Roman Koudelka. „Byl hlavně na běžkách, ty ho strašně baví. A skákal i na nich, klidně čtyři pět metrů, to jsem docela koukal. Já byl od malička na lyžování talent, ale tohle bych nezvládl,“ smeká.

„Karel je v lomnickém klubu takový jejich maskot, udělali mu i vítězný ceremoniál, Leoš Baroch s Tomášem Portykem se o tam od děti krásně starají,“ děkuje i tatínkovi elitního českého sdruženáře. Neuteče tak potomek elitního skokana k severské kombinaci? „Je to možné,“ směje se Koudelka. „Hlavně, že se naučí lyžovat, chtěl bych, aby aspoň do nějakých čtrnácti sportoval, ale nechávám na něm, co si vybere,“ dodává.