Článek
V roce 1970 na třetím ročníku Jizerské 50 dojela jako nejrychlejší žena Ivana Vojtěchová. Druhá Věra Týfová. A jako třetí sestra vítězky Běla Podrábská. Před deseti lety tato trojice spolu se čtvrtou do party Irenou Hamplovou kývly na nabídku organizátorů a od té doby běhají závod na 25 kilometrů, 30 kilometrů volně a hlavní lauf na 50 kilometrů jako závěr s těmi nejpomalejšími běžkaři.
Původně chtěly lyžařský maraton absolvovat naposledy již vloni, jenže tehdy museli pořadatelé Jizerskou 50 kvůli nedostatku sněhu zrušit. „Rozhodly jsme se proto, že když se to vloni nekonalo, že tedy ještě jednou pojedeme. Ukecal nás i jeden náš kamarád. Říkal, že když nebudeme závěr, tak už nepojede. Tak jsme si řekly, že to ještě jednou dáme,“ usmívá se Věra Týfová, která se s kolegyněmi stará o bezpečnost amatérských běžců, z nichž poslední dorazí do cíle pomalu za tmy.
„Ale už naposledy. Už to neudýcháme do kopce a nesjedeme z kopce,“ říká Irena Hamplová. Přesto těm nejpomalejším amatérským běžcům energické ženy i dávno po sedmdesátce v pohodě stačí a poskytují jim vítanou oporu. Vždy mají po ruce něco ostřejšího. „Tyto dámy byly naprosto úžasné a staraly se o nás jako o vlastní,“ psali například organizátorům jednou účastníci závodu na 30 kilometrů z Neratovic.
To jsou ony v roce 1970.
Ti nejpomalejší budou mít letos na konci špalíru k dispozici opravdovou mistryni. Právě Běla Podrábská před rokem jako první žena vstoupila do prestižního Klubu mistrů Jizerské 50, který sdružuje lyžaře (zatím má 169 členů) s alespoň třiceti (v případě žen se počítají i závody na 25 kilometrů) ujetými Jizerskými 50.
Televizní kamery se pochopitelně věnují čelu závodu, dojemné příběhy se však dějí i na jeho chvostu. „Jednou jela slepá holka, vodiče jí dělal manžel. Jenže na Kristiánově už nemohl… Ona byla hrozně zklamaná, chtěla to hrozně moc objet celý, šlo o závod na 25 kilometrů. Tak jsme řekly, že pojedeme s ní a jedna z nás ji celou cestu vedla. Nakonec dojela až do cíle, z čehož měla ohromnou radost,“ vypráví Ivana Vojtěchová, proč mají mnozí lyžaři kvarteto téměř za anděly.
Hlavní závod na 50 kilometrů začíná čtveřice žen pravidelně společně, kdy dohromady absolvují prvních 15 kilometrů. Poté se však rozdělí na dvojice. Jedna si trasu zkrátí cestou rovnou na Smědavu a tam počká na druhou dvojici, která odjede celou smyčku přes Jizerku. Na Smědavě se na chvostu znovu vystřídají a první dvojice odběhne zbývající trasu až do cíle v Bedřichově.
Všechny kontrolní a občerstvovací stanice mohou začít balit, až když projedou ženy s nápisem závěr závodu. „Taky to je poprvé za celý rok, co všichni říkají: Jé, my vás tak rádi vidíme! Jinak nám to za celý rok neřekne nikdo,“ vtipkuje Týfová.
„Tyto dámy dokazují, že Jizerská 50 není jen závod nebo práce, ale jedná se zkrátka o vášeň. Je neuvěřitelné, co tomu všechno obětují, a pokud jedou už opravdu naposledy, o to více si zaslouží naše poděkování,“ říká tiskový mluvčí jizerské 50 Richard Valoušek z pořadatelské agentury Raul.
