Článek
Pod Čerťákem nemohl chybět. Ve svém harrachovském penziónu vítal tradiční návštěvy. „Na večeři přišli Pointner a Steiert,“ připomínal jména z trenérského světa. Své někdejší souputníky. Sdílel s nimi povětrnostní útrapy pod mamutem. „V sobotu Rakušani trošku přešpekulovali, dalo se to doskákat,“ mínil po nedokončené partii v první ostrý den letů. Nahoře zbývalo jen šest závodníků. I rakouský favorit Morgenstern. „Doplatil na to, v neděli ráno mu fouklo špatně,“ pokračoval Ploc, jeden z plejády dalších přítomných hvězd minulosti: Raška, Sakala, Motejlek…
Víkendovému lijáku se usmíval. „Ten skokanům nevadí,“ připomínal. Když letěl pro světový rekord v třiaosmdesátém, bylo v Harrachově počasí jako přes kopírák. Mezi kapkami tenkrát plachtil na 181 m. „Dnes tu můžou dát až 220,“ poznamenal. Ale tehdy jásal. A davy s ním. „To byl nejkrásnější moment, jaký jsem na letech zažil, prý tu bylo až 70 000 diváků,“ vzpomínal. Ale o dva roky později bylo na domácím můstku Plocovi hůř. Skončil v kotrmelcích. Ale nezraněn.
„V pátečním tréninku jsem se potloukl, bolelo to. Ale brzo už jsem si zkoušel nájezdové postavení,“ vzpomínal. Na můstek ho však tehdy trenéři už nepustili. „Ale pak jsme jeli do Lahti a byl jsem tam druhý za Nykänenem.“
Skoky pak léta zažíval i jako trenér. Ale následovníkům nezávidí. „Když skáčete, je to jen za sebe. Trenéřina je horší, to jsou nervy,“ pravil poslanec. Ovšem nezapřel, že je u mamuta ve svém živlu. „I když jsem ze skoků trošku vypadl,“ uznal.
