Článek
Kdy jste si uvědomila, že dokážete bojovat s nejlepšími světovými lyžařkami o stupně vítězů? Mezičasům v sobotním závodě klasicky jste se prý zdráhala věřit.
Pořád mi to nedošlo… I po závodě jsem si říkala, že to musela být souhra náhod a že se snad bude stávat častěji.
Z toho vás ale asi vyvedl nedělní závod volnou technikou, kdy jste brala deváté místo. I to pro vás bylo senzací?
V neděli, jak se jela stíhačka, už jsem měla přehled, kde se na trati pohybuju, ale sobota byl opravdu velký šok.
Kde se to ve vás vzalo? Dosud jste byla nejvýše osmnáctá, změnila jste přípravu?
Tu zkvalitňujeme každý rok, stoupá počet odlyžovaných hodin, povedlo se mi zhubnout, což taky může hrát roli, protože se pak líp jezdí. Změnila jsem i značku lyží, mám fischery jako drtivá většina hvězd, jsem ráda, že mě vzali pod křídla. A super práci odvedl servis, protože můžete mít sebelepší formu, ale když nejedou lyže, klidně můžete být padesátý.
Trénuje vás manžel Vladislav Razým, jak závod prožíval on?
On byl doma, zrovna byl se skupinou dorostenců na tréninku. Možná to bylo lepší, že nebyl tak nervózní. Když jsme spolu mluvili, měl velkou radost, i když on ji prožívá spíš vnitřně.
Loni jste se přivdala do lyžařské rodiny, na olympiádě startoval váš švagr Aleš Razým i jeho žena Šárka, za svobodna Sudová. Když se potkáte, řešíte hlavně lyžování?
Velké téma to určitě je, ale švagr má dvě malé děti, takže se debaty točí hodně kolem nich.
Ještě jako Kateřina Beroušková při olympijském závodu na 30 km klasicky.
Jak ve Finsku reagovaly vaše soupeřky na novou tvář mezi elitou?
V sobotu jsem s nikým nemluvila, jak se startovalo intervalově a holky postupně odcházely z cíle, ale v neděli jsem měla pozitivní ohlasy. Soupeřky se divily a vyptávaly se, ať už Norka Tiril Wengová nebo Rakušanka Teresa Stadloberová.
Se společnou fotkou a gratulací se na Instagramu pochlubil i současný trenér polských mužů Lukáš Bauer.
Lukáš mi dával i hlášení na trati, kde pomáhal servisu s holemi. Bylo moc příjemné, když pak za mnou přišel, on je velký fanoušek.
Vy jste v kariéře zvolila opačnou cestu než třeba Eva Vrabcová, k závodnímu lyžování jste se dostala v relativně pozdním věku od atletiky. Co vás k němu zlákalo?
Šla jsem na vysokou školu do Plzně, atletického trenéra jsem měla v Domažlicích a bez něj jsem nechtěla pokračovat. Rok dva jsem nic organizovaně nedělala, pak jsem se přihlásila do Sport Clubu Plzeň a postupně začala lyžovat. Jsem soutěživý typ, ale začátky byly docela divoké. Nejdřív jsem měla cíl nebýt poslední, pak jednou vyhrát mistrovství republiky, dlouhodobě jsem chtěla bod ze Světového poháru… Pořád jsem si kladla vyšší cíle.
Co jste si tedy vytyčila po uplynulém víkendu?
Páté místo jsem tam rozhodně neměla, sen byl dostat se do desítky. Tak se teď budu muset zamyslet a přehodnotit to…
Poprvé jste ve Světovém poháru závodila před pěti lety v Novém Městě na Moravě. Teď se tam v lednu vrátíte v úplně jiné pozici…
Tehdy jsem neměla vytříbenou techniku ani výkonnost, ale určitě jsem si říkala, že už jsem dobrá. (úsměv) Teď se tam moc těším, tratě i prostředí dokonale známe, věřím, že se lidi přijdou podívat. A já samozřejmě budu nervózní, jsem vnitřní nervák…
Od stresu se odreagujete oblíbeným pečením chleba?
Určitě, nejen chleba. Teď se těším, že se odreaguju v kuchyni u pečení cukroví, je super, když myšlenky míří taky někam jinam.
