Článek
Měla jste při závodě v hlavě váš poslední závod v Toblachu, který jste dojela jen silou vůle a pak z Tour odstoupila?
Trochu jsem se bála, jestli můžu ještě víc zabrat, nebo jestli mi za chvilku v nějakém kroku úplně nedojde síla, jako se to stalo začátkem ledna. Doufala jsem, že ten výkon bude do třicítky stačit, bohužel to nevyšlo. Ale ten závod pro mě byl i takový odrazový můstek, abych získala jistotu, že se mi to nevrátí a budu moct pokračovat dál. Byla to taková zkouška mé psychiky, ráno jsem měla hrozný strach, jestli nezažiju takový pocit jako v Toblachu.
Úplně ze všech sil jste se tedy nevydala?
Určitě ne. Bála jsem se do toho jít trošku víc, moc jsem o závodě přemýšlela. Měla jsem tam zarážku, aby se to neopakovalo.
A žádný fyzický problém se neobjevil?
Myslím, že ne. Spíš hrála roli psychika, když jsem si říkala, že se bojím. Ale tělo fungovalo dobře a myslím, že po soustředění, které teď budeme mít, se s tím ještě popere líp.
Byl to velký vnitřní boj, abyste v domácí atmosféře tempo nepřepálila?
Bylo to těžké, protože člověk si říká, že nechce divákům překazit radost. Snažila jsem se, ale spíš hrál roli ten strach, aby se pocit nevrátil.
V cíli jste si pak říkala, že se dalo jet ještě rychleji?
To si člověk říká pokaždé, když dojede do cíle. Chvíli si oddáchne a řekne si, že mohl jet rychleji. Ale ten pocit při závodě je jiný, než pak po pěti minutách v cíli.
Vnímala jste na trati diváky? Distanční závod Světového poháru jste jela v Novém Městě na Moravě poprvé.
To nešlo nevnímat. Nejsme na to ze svěťáku zvyklé. Někdo vám zafandí, ale není to takový hukot jako tady, kdy na vás sborově křičí dvacet lidi jménem. Bylo to nádherné, věřím, že při štafetě přijde ještě víc lidí.
