Článek
Když jste projela cílem a byla jste opět na čtvrtém místě, jaká byla vaše první reakce?
Já ani nevěděla, jaká je to pozice. Jen jsem si lehla a byla ráda, že tam jsem. Protože to byl tak těžký závod, že jsem v životě nic těžšího nejela... Při druhé položce jsem se postavila na stojku a na té mokré podložce se mi úplně rozjížděly nohy. Jak jsem se je snažila držet u sebe, tak se mi začaly třást, pak jsem udělala tu chybu a musela si přestoupnout. To byla asi má dnešní nejpomalejší položka, i když rychlá na mě nebyla ani jedna.
Myslela jste před poslední položkou na to, že budete střílet o medaili?
Určitě. Věděla jsem, že se na ní bude rozhodovat. Tajně jsem doufala, že budu schopná se poučit z chyby, kterou jsem udělala ve stíhačce. Tady jsem věděla, že buď všechno, nebo nic. Začala jsem střílet, druhá rána byla kus pryč, to už jsem to hodila za hlavou a poslední tři rány v klidu dostřelila. Věděla jsem, že se dvěma chybami už o medaili bojovat nebudu.
Co vám po poslední střelbě hlásili u trati?
Řvali na mě: „Dělej, jedeš o placku!" Ale já byla tak strašně unavená, že už jsem před tím posledním kopcem nevěřila, že bych mohla nějak výrazně zrychlit. Naopak, musela jsem před kopcem ubrat, abych ho byla schopná ve finiši vůbec vyjet.
Co ve vás teď převládá? Čtvrté místo je mezi sportovci asi nejméně oblíbené...
Nejsem smutná, jen tak strašně vyčerpaná. Už v poslední rovince jsem cítila křeče, nepamatuju, kdy jsem se takhle vydala ze všech sil.
Jsou obě vaše čtvrtá místa srovnatelná?
Já myslím, že to je pořád nad očekávání. Říkala jsem si, že kdybych měla medaili, muselo by se všechno sejít a já mít štěstí. Ani já nevěřila, že bych byla tak odolná a mohla ji mít. Když to jsou dvě čtvrtá místa, tak mi snad doma nějakou bramborovou medaili dají...
Brambory máte ráda?
Hlavně bramborový salát. (úsměv)
V závodě na 15 kilometrů jste měla papírově největší šance. Připouštěla jste si to?
Bylo to v hlavě, asi jsem od sebe čekala moc. Každý by chtěl medailí, ale těch adeptů je strašná spousta. Sezóna je letos vyrovnaná, být dvakrát v nejlepší pětce je úspěch. Vloni jsem se z mistrovství světa rozsypala, říkala si, že asi nejsem úplně silná. Teď jsem o dost silnější.
Ondřej Moravec byl také dvakrát čtvrtý, než přišla první medaile...
Jestli se to na mě nepřeneslo. (hořký úsměv) Třeba za čtyři roky budu o hodně odolnější a budu mít spoustu zkušeností. Aspoň budu mít takovou motivaci, že přece mámu nenechám jako jedinou medailistku v rodině. Budu závodit, dokud medaili nebudu mít taky.
Přece ještě není konec ani v Soči, už v pondělí se jede závod s hromadným startem.
Když budu vědět, že je to má poslední šance tady v individuálním závodě, jsem hodně skeptická. Nemyslím, že bych to mohla dobře ustát. Už tohle bylo těžké, protože jsem si říkala, že to jsou dva poslední závody a teď přijde ten úplně poslední.
Když to víte takhle dopředu, budete se třeba moc lépe psychicky připravit.
Uvidíme. Kéž by to tak bylo...
