Článek
Už jste se sžila s novým jménem? Úspěšné sportovkyně si své často nechají i po svatbě.
Od začátku jsem měla pocit, že je správné si vzít Markovo příjmení, když začínám novou životní etapu. Musím si zvyknout, ale už se na kartičky podepisuju jako Adamczyková.
V jakém stavu jsou vaše kotníky, které jste si zlomila skoro před rokem?
Suchou přípravu absolvuju jako vždycky, v běhu jsem trochu omezená a než se nohy zahřejou, trochu pokulhávám. Levá noha je rozsahem omezenější, ale pořád pracuju s fyzioterapeuty, dostávám rázovku a snažím se rozsah zvětšit.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Návrat plánujete na 7. prosince v Montafonu, tedy na místě, kde jste se vloni zranila. Čekáte, že budete v úvodu sezony opatrnější? Zranění už jste zažila víc…
Ráda bych tam udělal takovou hezkou tečku za trápením, co jsem si tam přivodila. Když získáte jistotu v tréninku v trati, můžete závodit. A pokud se pořád necítíte, není úplně bezpečné do závodu jít. Je pravda, že zranění už bylo víc, vždycky je nepříjemné se vracet do tréninku, ale po dvou měsících už to neřešíte. Jen ten omezený rozsah asi zůstane v hlavě, ne proto, že bych se bála, ale protože to prostě vadí.
Napadlo vás v průběhu rekonvalescence, jestli má cenu se do návratu opět pouštět?
To ne. Všichni říkají, že jsem měla spoustu zranění a pořád se vracím, ale já to tak nevnímám. Nepočítám ramena, ale předtím jsem byla od olympiády v Koreji čtyři roky zdravá, i proto jsem byla před minulou sezonu ve formě. Ale vždy mám nastavené, že to bude lepší a budu jezdit. Návraty jsou čím dál těžší, bolístek je víc, a když mě projedete rentgenem, asi by nemělo tělo takhle vypadat v (necelých) 30 letech. Ale pořád mě to baví a ježdění mi chybělo.
Dá se v sezoně, která vyvrcholí světovým šampionátem v Gruzii, mluvit o ambicích?
Dobře se rozjezdit, zjistit, jak mi to půjde, a získat dobrý pocit z ježdění. První svěťák, který je netradičně na konci října, vynechám, takže mám před sebou ještě dva měsíce tréninku. Bude to trochu zkušební sezona.
Snowboardkrosařka Eva Adamczyková a její trenér Marek Jelínek.
Přípravu jste absolvovala i v hale v Madridu, jaké to pro vás jako milovnici hor bylo?
Aspoň jsem mohla stát na snowboardu, na první ježdění to pro kotníky bylo lepší, sjezdovka byla hladká. Je tam mírný začátečnický svah, minus pět stupňů jako když vlezete na zimák, hrozně špinavý hnusný sníh a všude kolem vylepené fotky hor. Pro mě to není, nechci dělat halový sport. Mám ráda hory, je smutné, v jaké situaci ledovce jsou, bohužel zažíváme klimatickou krizi tady a teď. Vidím to od svých patnácti, kdy tam kluci z týmu říkali: „Jo, před deset lety sahal ten ledovec až sem…“
| Očima trenéra Marka Jelínka |
|---|
| „Ledovce tají, jsou v nejhorším stavu, co jsme zažili, tak jsme letos poprvé museli do haly v Madridu. Ani teď na Stelviu nebude celá trať, takže v odvětví, které děláme, nebudeme mít šest měsíců možnost přípravy v trati. Snad to doženeme, mistrovství světa je celkem pozdě, to nám hraje do karet. Sezona bude spíše návratová, nejen pro Evku, ale i pro Honzu Kubičíka, Vendulu Hopjakovou, Sáru Strnadovou a Natalii Elinor Mullen. Ve stanovení cílů jsme tak střízliví, želízkem v ohni je určitě příslib výkonnosti Radka Housera z konce minulé sezony.“ |
