Článek
Oceněn jste byl jako trenér objevitel. Vy jste ale své zásluhy vždy spíš bagatelizoval.
Myslím, že by tu opravdu měla být spíš moje dcera (maminka Ester Zuzana). Od začátku kariéry dělala s Ester letní přípravu, má na tom nejméně stejnou zásluhu. Já už jsem opravdu v důchodu, pro mě je po sezoně. (úsměv)
Ale i sama Ester vždy nadšeně vzpomíná na zážitky s vámi. Na historky z hokejové kariéry i na to, jak jste ji učil různé sporty…
Začínali jsme, jak jinak, s hokejem, pracoval jsem na Hvězdě. Spíš jsem ji začínal přetahovat na to sportovní náboženství. Snažil jsem se jí vštípit sportovní zásady jako respekt k soupeři, protože bez soupeře by nemohla vítězit. Že vítězství trvá do půlnoci, pak se začíná znova.
Jan Klapáč převzal ocenění v rámci inscenace Dejvického divadla po boku své vnučky Ester Ledecké a herce Ivana Trojana.
Jaká byla hokejistka?
Hrozně si přála trénovat s klukama. A jednou přišel profesor Perič: „Esterko, nechceš trénovat s námi?“ Začala trénovat s kluky a pamatuju si jeho památný výrok: „Kluci, nejlepší z vás je tu Esterka.“ Když se rodiče přestěhovali do Špindlerova Mlýna, začali s lyžováním. Tam jsme to začali brát trochu vážněji, rozvíjet pohybové schopnosti a dovednosti.
A vrhla se hned na dva sporty, což jí spousta lidí rozmlouvala.
Také jsem váhal. Myslel jsem, že by soustředění na jednu disciplínu bylo lepší. Ale jí to bavilo a my ji netlačili, aby byla mistryně světa. My chtěli, aby byla spokojená.
Už tehdy na ni byla patrná pověstná píle, kdy nechtěla z tréninku pryč?
Hrozně ji to bavilo. Byli pořád na sáňkách, na lyžích, na snowboardu. Ale abych byl upřímný, velkou zásluhu na tom, kde je, měli tehdy rodičovské, klubové a svazové klany, které mladé zrovna nepodporovaly. Nejen Esterku, i jiné. To se mi nelíbilo. Já jsem vždycky chtěl, aby Esterka měla ze sportu radost. Když jsem viděl rodiče, kteří stojí u mantinelu nebo za plotem tenisového kurtu a hanlivě nadávají na svoje děti, to jsem těžce snášel.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Kdy jste poznal, jaký v ní dřímá talent?
Jednou jsme si v lese, kde jsme chodili běhat, zkusili, jak říkají veslaři a cyklisté, test schopnosti trpět. A viděl jsem, že má úžasnou vůli a když si něco vezme za své, dotahuje to do konce. I pro mě to bylo poučení. Telefonovali jsme si s Jardou Holíkem, měl dceru podobně starou jako já, tak jsme si vyměňovali postřehy. A já získal zkušenost, že trenér nemůže jen chtít, aby sportovec dělal, co mu řekne. Je třeba přesvědčit sportovce, aby on sám chtěl, dal tomu něco navíc a vzal si za své, že chce opravdu něčeho dosáhnout.
Co bylo to hlavní, co jste se své vnučce snažil vštípit?
Naučit se prohrávat. Že to není něco špatného. Momentálně jsem horší, nebo je soupeř lepší. Tak mu pogratulovat. Ale nebát se prohrát! Tak to v životě je. Nejdřív se musíš naučit prohrávat, abys jednou mohl zvítězit. Klobouk dolů před rodinou, nikdy jsem neslyšel, aby ji za něco peskovala, když třeba prohrála. Esterka měla starost, jestli jí vlají vlasy pod přilbou, užívala si dětské radosti, a to bylo správné. A pak jsme třeba jeli na kole do lesa, sedli si, dali svačinu a já jí vysvětlil, co se děje v organismu, když trénuje, aby si uvědomila, že to pomáhá.
Vloni jste oslavil osmdesátku, na kolik se teď podílíte na letní přípravě Ester?
Jsem spíš konzultant, všechno převzala dcera, která dělala vrcholově krasobruslení a také jsem ji trénoval. U naší rodiny si vážím soudržnosti. Nechci říct, že žijeme pro sebe, ale radujeme se z úspěchu společně a když něco přijde vážnějšího, tak to řešíme taky společně.
Jak teď prožíváte závody vaší vnučky?
Mám velký strach, když vidím, že jede 130 kilometrů za hodinu. Zkuste si vyndat ruku z okýnka v té rychlosti a uvidíte, co to je za tlak. Když jsem byl poprvé v Garmischi na Světovém poháru, stál jsem vedle trati a jak ten led duněl… Měl jsem velký strach a mám dodneška. Hrozně ji obdivuju.
