Článek
Saalbach (od našeho zpravodaje) - Medaili pro české sjezdové lyžování získala jako druhá Češka po Šárce Strachové a aspoň jeden cenný kov si odvezla už ze všech velkých akcí v obou svých sportech.
Čokoláda jako odměna při ceremoniálu vás potěšila víc?
Tu určitě zvládnu líp. Zatím si ji odnesl Franz (trenér Gamper), ale jsme na stejném hotelu, tak ji asi přinese a postupně ji spořádáme. (úsměv)
A jak chutná samotný bronz, byť ho ještě nemáte na krku? Obzvlášť po náročných posledních týdnech se zraněním zad a nachlazením…
To, co mám během nich za sebou, bylo ostré… Musím strašně poděkovat panu profesoru Kolářovi, že mě zase vrátil na sjezdovky. Asi slyšíte, že mi zase trochu odchází hlas, jak do toho skočila virózka. Ještě jsem v pátek dostala infuzi paracetamolu a céčka, abychom to přibrzdili, ale ráno mě zase bolelo v krku. Jenže v mé práci si nemůžu říct, že pojedu mistrovství světa za týden, až se budu cítit líp. Tak jsme udělali, co se dalo, a jsem moc ráda, že jsem tu mohla zajet takovou jízdu. Hrozně mě to bavilo a musím poděkovat celému týmu.
Co chybělo vaší jízdě k dokonalosti?
Perfektní rozhodně nebyla. Jen pocitově tam mám asi padesát chyb, které bych chtěla opravit. Ale ty závodní jízdy bývají trochu chaotičtější. Nevím, jestli někdo kdy zajel perfektní jízdu, možná v pátek při mužském super-G Odermatt… Ale v závodě je všechno rychlejší, lyže i kombinézy, trať je vyšoupanější do úplného ledu. A pak dochází k chybám. Jsem ráda, že jich bylo co nejmíň.
Největší ztrátu způsobila zřejmě podjetá branka ve spodní části trati. Mohl být na vině úbytek sil po nemoci?
Částečně možná ano, ale na to se nerada vymlouvám. Snažila jsem se jet stopou, jakou jsme si řekli na prohlídce. Věděla jsem z pátečního tréninku, že chci trochu lépe skočit poslední skok, což se povedlo. Sice jsem na všech byla dost rozlítaná, ale na posledním jsem aspoň dopadla do správného směru. Snažila jsem se jet co nejčistěji, ale jak je to prudké a jsou tam malinké hrbolky, když tam najedete trochu víc napřímení, tak vás to snese. Snažila jsem se co nejrychleji přehodit na druhou hranu, myslím, že jsem to zvládla ještě docela dobře.
Ester Ledecká světový bronz slavila se svým týmem i rodiči.
Nejrychlejší byla Američanka Breezy Johnsonová, která jela hned s číslem jedna. Stihla jste její jízdu ještě před startem vidět?
Viděla jsem ji a říkala si, že je v některých místech trochu nepřesná. Pak jsem ale slyšela kluky v rádiu, jak říkali, že je o sekundu rychlejší (oproti tréninku). Tak mi bylo jasné, že ty nepřesnosti vycházejí z toho, že je to všude rychlejší. Tak jsem se pak snažila zajet rychlou jízdu a konkurovat jí.
Chybělo vám 21 setin a na bronzové příčce jste pak s číslem pět čekala, jestli vás ještě někdo z medailové pozice nevystrnadí…
Když jsem dojela, pořád tam byla spousta skvělých holek a lyžařských hvězd. Jsem moc ráda, že jsem je dokázala porazit a být o fous lepší.
Před čtyřmi lety v Cortině vás na čtvrtém místě dělilo od medaile šest setin ve sjezdu a sedm v super-G. Teď se vám to trochu vrátilo…
Z toho mám radost, asi jsme měli trochu štěstí. A myslím, že jsem snad taky docela dobrá lyžařka. (směje se) Věřím, že jsem si tu medaili už taky zasloužila.
Na snowboardu máte dvě zlata z olympiády, další dvě a stříbro z mistrovství světa. Na lyžích olympijské zlato a teď světový bronz. Pořád máte cenné kovy kam dávat?
No jéje, já si teď koupila větší byt, abych si tam mohla narvat víc medailí, takže prostor bude. A kdyby nebyl, nějaký si udělám, v tom nebude problém. (úsměv)
