Článek
Ve čtvrtek to bylo přesně 40 let, kdy československé běžkyně na lyžích finišovaly stříbrné jen za Norkami na plošině Igman. Ale vzpomínky jsou stále živé.
„Mně se první dva závody nepovedly, odjela jsem je s horečkou nemocná. Říkala jsem si, že štafeta je pro mě poslední možnost udělat hezký dojem. Jela jsem dobře, ale jak to ze mě spadlo a trpěla jsem na migrény, nebylo mi pak dobře. Tak jsem ani nevěděla, jak bojuje Gabča,“ přiznávala Paulů.
Soukalová pod tehdejším jménem Svobodová předávala na poslední úsek zhruba deset sekund za Sovětkami v kontaktu s Finkami. Květa Pecková (tehdy Jeriová) měla ve finiši hvězdné soupeřky – Raisu Smetaninovou a Marju-Liisu Kirvesniemiovou, která v Sarajevu vyhrála pětku, desítku a pak i závěrečnou dvacítku.
„Sovětskou štafetu jsme nechaly za sebou, ale Finka měla špičkovou formu. Já se za ní vyvezla a asi 800 metrů před cílem jsem ji předjela a říkala si, že musím vydržet a jet takticky,“ vzpomíná Jeriová.
„Trať se točila a bylo třeba skočit do kratší stopy, jinak bych ji pak už neměla šanci předjet. Ale byla jsem zvyklá jezdit poslední úsek, k čemuž byla třeba dokonalá znalost trati a dobré psychické naladění. U mě se vše sešlo,“ vzpomíná Pecková, která v Sarajevu získala bronz i na pětce.
Štafetová medaile stvrdila výjimečnost tehdejší generace běžkyň na lyžích. „Měly jsme za sebou všechny minimálně deset let tvrdého tréninku, až si dnes říkám, jak jsme to mohly vydržet. A štafetu jsme jezdily dobře už několik let, jen jsme to potřebovaly předvést na olympiádě,“ líčí Pecková.
„Jeden rok jsme vyhrály i hodnocení Světového poháru, do čtvrtého místa jsme byly vždy. A že to v Sarajevu vyšlo na stříbro, bylo vyloženě finišem Květy,“ oceňuje vystoupení své kolegyně Soukalová, která v Sarajevu končila kariéru.
„Předtím jsem získala se štafetou medaili na mistrovství světa ve Falunu a po deseti letech olympijskou. Přála bych každému takhle skončit,“ přiznává.
Teď na místo svého velkého úspěchu vyrazily, když se v Sarajevu konala připomínka 40. výročí konání her. A bylo to hořkosladké vzpomínání, na dějišti her se ničivě podepsala válka v Jugoslávii v 90. letech. „Hotel je zničený, má posprejovaný skelet, to byl hrozně smutný pohled,“ přiznává Pecková po návštěvě plošiny Igman, kde se tehdy závodilo.
„Samotné Veliko Polje už se trochu vzpamatovalo, je odminováno, je tam i nový hotel a vypadá to přívětivě,“ líčí. Ale o zhruba dva kilometry dál v areálu Malo Polje je válečná zkáza mnohem patrnější.
„Tam měli skokani můstky, které chátrají. A pod nimi je prostranství, kde prý bylo za války popraviště. Z toho jsme byly trochu naměkko, stejně tak z mramorových desek u hotelu se stovkami jmen lidí, kteří tam nalezli smrt,“ přiznává Pecková.
„To byl hrozný pohled. Ale v samotném Sarajevu, které jsme během olympiády neviděly, jak nebyl čas, se nám líbilo. Nádherné město,“ oceňuje Soukalová.
Cestu do Bosny nemohla absolvovat jen Dagmar Hromádková. „Měla jsem povinnosti v Novém Městě na Moravě, už třináct let tu vedu místní rozhodčí,“ vysvětlovala. A tak se v kompletní sestavě potkaly až ve Vysočina Areně. Všechny si biatlon oblíbily, nejblíž k němu pochopitelně má Soukalová díky úspěchům své dcery.
„Nedá se zapomenout, jak tu vyhrála. Utíkala jsem do cíle jí pogratulovat, to bylo dojemné, dodnes to mám před očima,“ vzpomíná na rok 2016 a triumf v závodě s hromadným startem, který i její dcera řadí mezi největší zážitky své kariéry.