Článek
V jakém rozpoložení jste dorazil do Jižního Tyrolska, kde od pátku pokračuje seriál Světového poháru v alpském lyžování?
Ještě před měsícem mě lyžování hodně bolelo. Měl jsem pocit, že jezdím po jedné noze. Zejména v Lake Louise jsem se cítil hodně špatně. V jednom tréninku jsem tam vytočil blbě nohu a začalo mě pobolívat koleno. Ale hodně tvrdě jsem dřel po návratu domů při rehabilitaci. A nyní už se cítím mnohem lépe. Levá noha je o hodně lepší než při startech v Kanadě a Americe.
Během závodů za oceánem jste se pouze jednou dostal na osmatřicátou příčku. Cítil jste frustraci?
Rozhodně nejsem výsledky deprimovaný. Snažím se pořád lyžováním bavit. Pokud bych měl cítit frustraci, skončil bych. Nic takového se ale neděje. Už mám pozitivní pocity. Nicméně aktuálně můj stav není ideální, když musím místo drobností na trati řešit, že do levé zatáčky je třeba si dávat větší pozor než do pravé.
Může být důsledkem slabších výsledků i fakt, že jste po zranění z mistrovství světa začal později s kondiční přípravou?
Vůbec ne. I přes určitý výpadek nemám problém s fyzičkou. Všechno jsem dohnal, jsem v plné síle. Byť jsem úvodní závody jel prakticky po jedné noze, zvládl jsem to bez potíží, což svědčí o dostatečné připravenosti. V Lake Louis jsem byl unavený, utrápený. Nyní jsem psychicky úplně jinde. Jen musím sám sebe přesvědčit a začít levou nohu zatěžovat stejně jako pravou. Problém je spíš v hlavě.
Je tedy nejzásadnější překážkou na cestě k lepším výsledkům psychické rozpoložení po pádu z šampionátu?
Nechci se v závodě dostávat do situací, které by vyústily v chybu vyžadující krkolomné řešení. A s takovým vědomím se blbě závodí. Pokaždé se první tři oblouky ujišťuji, že je noha dobrá a všechno další je rovněž v pohodě. Až pak začnu závodit. Nemám v hlavě myšlenku, že jsem přijel soupeře pobít. Není ve mně zabiják. Myslím, že jsem tak na osmdesáti procentech výkonnosti.
Vynutil si karambol z mistrovství světa a následná zranění změnu v přístupu k přípravě v den samotného závodu?
Ráno mám pocit, že je noha zatuhlá. První tři kroky vždycky kulhám, pak se rozhýbu a jsem v pohodě. Každopádně před samotnou jízdou se musím víc rozcvičovat, zahřívat. V minulosti jsem se protáhnul, skočil do lyží a mohl jet. Teď je celý proces naprosto odlišný. Už hodinu před startem se hýbu hodně intenzivně, rozjetí je velmi důkladné.
Jeden z dílů letošního Světového poháru se konal v Beaver Creeku. Jaký byl návrat na svah, kde jste zažil děsivý karambol při únorovém mistrovství světa?
Řešil jsem nohu, která bolela. Kopec samotný mě nerozptyloval. V kanadském Lake Louis jsem měl mnohem větší pochybnosti, protože trať byla rozbitá a závodění pro mě hodně bolavé. Ale je fakt, že když jsem přijel v Beaver Creeku na ten osudný skok v závodě, necítil jsem se dobře.
Vrátila se v Beaver Creeku myšlenka na strašidelný pád?
Nebál jsem se! Ale cítil jsem celou tu situaci, která se asi při šampionátu stala. Jede se v relativně velké rychlosti, a když jsem vnímal tlak na hrbech v té zatáčce, bylo mi jasné, jak maličko stačí, aby člověk vyletěl. Však jsem to tam také podržel a zpomalil.
Už před sezónou jste naznačoval, že začátek bude pomalejší, ale forma by měla postupně gradovat. Platí to stále? Směřujete vše hlavně k závodům v průběhu ledna a února?
Moc bych si přál, aby tam moje forma vrcholila. Tou dobou už by mě zranění z minulého roku neměla omezovat. Pevně v to doufám. Kluci ze servisního týmu si ze mě dělají srandu, že už čtyři měsíce tvrdím, jak se můj stav zlepšuje. Je to fakt, jenže vše jde po malých kouskách. Probouzím v sobě závodní duši. Musím to dokázat. Vnímám, že celý tým naprosto brutálně dře. Všem se bude dělat lépe, když začnu dojíždět vpředu. Ale kluci vědí, že se snažím a neflákám se.
