Článek
V závěru sezony jste stihla dva snowboardové závody, pustila jste se i do lyžařské přípravy. Jaký pro vás byl návrat po takové pauze? Převládala nejistota, nebo natěšení?
Nebylo to poprvé, kdy jsem se vracela po tak dlouhé době. Už jsem zažila, že jsem nestála po zranění na sněhu jedenáct měsíců, i pauzy mezi lyžemi a snowboardem jsou různě dlouhé. Dalo by se říct, že pořád jenom pauzíruju a furt se na něco těším. (úsměv)
Jak často jste byla v kontaktu s kamarádkami z lyžařského Světového poháru?
Psala mi moje italská ségra Sofia (Goggiaová), byla jsem v kontaktu s Mikaelou (Shiffrinovou), Ilkou (Štuhecovou)… Já popravdě svěťák nesledovala a když už, tak kluky. Soustředila jsem se na sebe. Ale je fakt, že po mém návratu do svěťáku na snowboardu se strhla naprostá lavina nadšení od všech, nejen snowboardistů. Přátelská atmosféra, kterou cítím od týmů v zahraničí na každém kroku, mě zavalila a bylo to až dojemný.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Zlomená klíční kost se ještě občas ozve?
Kdyby mi ji pořád někdo nepřipomínal, ani nevím, že jsem na nějakých operacích byla. Na posledním rentgenu a kontrole jsem byla někdy v půlce února, ale už dávno předtím jsem trénovala na sněhu.
Hodně dlouho se táhla jednání o reprezentačních smlouvách se svazem. Snowboardovou jste nakonec podepsala, jak to vypadá s lyžařskou?
Je podepsáno. Já už tedy smlouvu podepsala dokonce třikrát. Dvakrát to buď úsek alpských disciplín nebo vedení svazu smetly ze stolu. Na třetí pokus se povedlo. Slavili jsme, že se můžeme konečně věnovat něčemu jinému. Bylo to jak mexická telenovela… Mnohokrát se vše dojednalo, s ohromnými kompromisy na obou stranách odsouhlasilo, ale pak to zase bylo jinak. Můj tým se od ledna soustředil jen na snowboardovou smlouvu a doufal, že s úsekem snowboardingu bude jednání průchodnější. Do té doby smlouvu řešili mí právníci, kteří naprosto pohořeli, protože vůbec nepochopili, jak to na sportovních svazech chodí. (smích)
Měla jste v hlavě i myšlenky, co by se dělo, kdyby se svazem nedošlo k dohodě?
Na začátku loňského léta jsem dostala několik nabídek, abych reprezentovala jiné státy, protože u nás vůle pomoc mi, abych mohla konkurovat světové špičce, nebyla. Ale řekla jsem si, že to nevzdám a že se budu snažit prošlapat chodníček dalším českým profesionálním sportovcům, lyžařům a snowboardistům. Navíc cítím ohromnou povinnost vůči českým partnerům, kteří mi pomáhají financovat můj tým a mojí sportovní kariéru. Bez jejich pomoci bych nebyla tam, kde jsem. Neotočím se k nim zády, to není můj styl. Když ostatní Češi a moji fanoušci uvidí, že se nevzdávám, bude to pro ně jistě signál k tomu bojovat taky. Nejen s konkurencí, ale i se zákeřnostmi, které nás potkávají dnes a denně.
Měla jste během nedobrovolné pauzy čas se věnovat věcem, na které dřív nebyl prostor?
No nevím, já měla na všechno daleko míň času. Vždyť jen oblíknout se mi trvalo věčnost s tou pitomou ortézou. (úsměv) Plnila jsem sponzorské povinnosti často i v ohromných bolestech, pár dní po operaci, abych dostála svým smlouvám a uživila tým. Musela jsem vygenerovat pro všechny peníze, i když jsem nezávodila. Je to ohromný závazek a zodpovědnost. Nemůžu nechat chlapy od rodin bez příjmů. Jen právníci, kteří neúspěšně jednali deset měsíců se svazem, mě stáli 900 000 korun. To je daleko víc, než dostanu od úseku snowboardingu na celou sezónu. Ale bylo to potřeba, tak to tak beru.
K tomu jste založila svoji marketingovou agenturu.
Když chci lyžovat, musím se otáčet. To není fotbálek, kde vám přinesou kopačky a dres do kabiny, dostanete výplatu a hrajte, kluci… Fotbalisty nemusí zajímat, kdo a za kolik jim poseká trávník. Já vím, že zasíťování tratě a urolbování sjezdovky pro sjezd mě bude stát zhruba 50 000. Můžu si vybrat a hrát třeba tenis, ale mě ty hory tolik baví…
Zobrazit příspěvek na Instagramu
A nejen na kopcích, po boku norské hvězdy Johannese Böa jste zkusila biatlon.
Oba jsme součástí rodiny hodináře Richarda Milleho a během sponzorských povinností po sezóně jsme měli najednou volno. Tak jsme si byli zalyžovat, zajezdit na sněžných skútrech, sáňkovali jsme, stříleli… A biatlon byl velká legrace. S parťákem jsme porazili všechny týmy. Sice to byl sranda závod, ale můj parťák narozdíl od Johannese biatlonista nebyl, tak jsme se radovali jako malé děti a trochu se Johannesovi vysmáli. (úsměv)
Jakým adrenalinem pro vás, zvyklou na vysoké rychlosti, byla narozeninová projížďka autem na závodním okruhu?
Projela jsem se rychle, ani jsem nestačila koukat na tacháč. Je to senzační sport. Vůbec nechápu, proč nezávodím ve formuli 1, to je taková zábava! Je to sice ještě o trochu dražší sport než lyžování a snowboarding, takže bych musela přidat v práci, ale už ne o moc, navíc mám už dva sponzory, kteří jsou se světem F1 propojení, hned jim volám!
Jak jste na tom se studiem?
Odevzdala jsem diplomku. Spoustu otázek na státnice už umím, ale většinu ne. Ale mám čas ještě měsíc…
Ester Ledecká už se sžívá se svými novými lyžemi.
Pak přijde už tradiční příprava završená lyžařským kempem v Chile?
Chile až někdy v září. Hned po snowboardových závodech v březnu jsem skočila na lyže a budu lyžovat jako každý rok, dokud bude v Evropě sníh, to znamená někdy do půlky června. Teď si právě užívám trénink v Livignu. Mezi lyžařskými kempy pojedu na Sardinii, kde budu surfovat, pokud bude foukat. A léto plánuju u vody, těším se na volejbal a tenis.
Na skateboardu, na němž jste si přivodila zranění, na sebe budete opatrnější?
Já byla vždy u všeho, co dělám, opatrná. Kdo mě zná, ten to ví. Navíc na skatu trénuju odmalinka, ke snowboardingu patří stejně jako surf. Nebudu nic měnit.
V prosinci pak v pražské O2 areně vystoupí kanadský zpěvák Bryan Adams, jehož jste vždy označovala za svou platonickou lásku. Už na něj máte lístky?
Já na Bryana lístky nepotřebuju. (úsměv)
