Článek
S úsměvem přechází poznámky, že by jí slušelo místo ve štafetě běžkyň, jež je po odchodu Kateřiny Neumannové bez šance na umístění poblíž stupňů vítězů.
„Maratóny jsou něco úplně jiného než tady tratě pro mistrovství,“ říká Kocumová. „Nedostala jsem se k tomu, abych se poměřila s holkama, který tady jedou. A aby mě někdo nominoval jen proto, že jedu dobře maratóny, to by nebylo fér,“ pokračuje. Od vrcholového sportu ji před lety zahnaly potíže s imunitou stupňující se při zátěži. Život se jí změnil. Učí na střední škole, zvolili ji do libereckého zastupitelstva, komentuje přenosy z lyžování v televizi. Domácí podniky vyhrává, většinou lehce. Třetí dojela při Jizerské padesátce i při Tartu maratónu v Estonsku.
Jako by se už zbavila potíží s narušenou imunitou. Jak moc může trénovat? „Žádné dvě fáze, ani intervalový trénink. Jen mě baví trávit volno v Jizerkách. Beru to jako výletování na lyžích. A jelikož mi zůstala technika, jsem schopna jet rychleji než jiní,“ líčí.
V devětadvaceti by ale pro ni nemuselo být na návrat pozdě. Po mateřské se kolem třicítky vracely Neumannová a teď i Rajdlová. Striktní ne ještě neřekla, ale neví, co by to udělalo s jejím zdravím. „V týdnu po závodě třeba také přijde viróza, nebo jsem unavenější, ale to je po 50 kilometrech asi normální,“ přemítá, ale do velkých bitev už se asi nepustí.
„Hlavně už žiju jinak. Není pro mě jediný smysl života, jestli zajedu nebo ne,“ tvrdí. Seriózní nabídku k návratu prý ani nedostala. „Spíš žertem,“ podotýká, ale tuší, že sestava s ní i s dalšími, které už lyže opustily, třeba Hanušovou, by měla větší sílu než nynější tým po odchodu Neumannové. „Anebo bychom třeba už byly úplně utavený tréninkem,“ dodává.
