Článek
Marcialongu jste téměř celou odjel soupaž, bolely po ní víc ruce, nebo nohy?
Hned po závodě nic, ale druhý třetí den je únava hrozná. K tomu devět hodin cesty domů, člověk je rozlámaný a chce se mu pořád spát.
Marcialonga je ze závodů Ski Classics druhá nejdelší, kam byste ji zařadil v obtížnosti?
Záleží na sněhu, teď byl z větší části technický, tak se na něm dalo jet rychle, proto se také 70 kilometrů dalo zvládnout pod tři hodiny. Třeba závod v estonském Tartu má 63 kilometrů, ale jede se přes tři hodiny. Nejtěžší je asi norský Norefjellrennet s náročným profilem.
Ostře sledovaná byla na Marcialonze i účast norského esa Pettera Northuga, jenž ale v závěrečném stoupání odpadl. Čekal jste od něj lepší výkon?
Počítal jsem, že o první trojku bude bojovat, protože je zvyklý na těžké tréninky. Slabý nebyl, ale závod ke třem hodinám už je na něj asi moc dlouhý. Na Vasově běhu má podle mě větší šanci, tam bude víc rovina, nefinišuje se do konce a ve sprintu je jeden z nejrychlejších.
Občas se některý z účastníků Světového poháru do dálkových běhů pustí, ale většinou bez velkých výsledků. Čím to?
Bruslení je pro ně jednodušší, ale klasika je hlavně o síle, navíc závěry jsou častěji roztrhané, nedojíždíme ve skupinkách. A u Norů a Švédů je obrovská konkurence.
Stanislav Řezáč.foto: ČTK/Břetislav Fiala
Lukáš Bauer zvažuje start ve Vasově běhu. Měl by podle vás šanci na stupně?
Nevím, Vasův běh nikdy nejel, je to přece jen delší závod… Určitě je dobrý závodník, ale myslím, že do prvních tří by asi nedojel.
Ještě se vrátím k Northugovi, spekulovalo se, že za každý odjetý kilometr na trojici dálkových závodů dostane tisíc euro…
Já myslím, že to je nesmysl a fáma. Tým United Bakeries ho určitě nějak platí, nezjišťoval jsem kolik, ale těch tisíc euro podle mě není pravda.
Jak vlastně funguje spolupráce v týmech? Dá se přirovnat v cyklistice?
Je dobré, když máte vepředu parťáka, se kterým můžete spolupracovat, nastoupit, případně někoho zablokovat. V tom mají silné týmy výhodu.
Zvlášť, když jsou z jedné rodiny jako bratři Auklandové…
Ti spolupracují dost. Ale třeba cyklistů je víc, nás jezdí ve špičce do dvaceti, tak se lépe známe. Většinou se respektujeme, pustíme se do stopy, když je třeba.
Občas se zdá, že větší hrozba přichází od turistů, jako se vám to stalo na Jizerské padesátce, nebo od servismanů, z nichž jeden na Marcialonze málem způsobil karambol.
To je dost problém, někde jsou čtyři stopy, a když je třicet lidí vepředu a občerstvovač stojí uprostřed, musí počkat, až skupinka odjede. Když to poplete, hrozí kolize.
Pád na startu, ve žlutém je Stanislav Řezáč.foto: ČTK/Radek Petrášek
Zažil jste někdy takovou srážku?
Já naštěstí ne, maximálně jsme se dotkli ramenem, ale párkrát už jsem viděl kotrmelce.
Jak početný tým máte při závodech k dispozici vy?
Není to ideální, na Jizerské padesátce to byla pohoda, když se jela doma, ale na Marcialonze jsem měl jen dva. Ve víc lidech by to bylo snazší, větší týmy tam mají i pět lidí.
Stále vám na občerstvovacích stanicích pomáhá i manželka?
Teď se mnou nebyla, na nedělní König Ludwig Lauf by měla jet.
Trať Marcialongy vedla přes Val di Fiemme, kde se za rok pojede mistrovství světa i s klasickou padesátkou. Pomyslel jste na to?
Ani ne, ale jeli jsme i přes stadión, ty tratě budou moc hezké.
Je reálné, že se s trenérem reprezentace Petráskem domluvíte a na MS pojedete?
To asi ne, protože to je arogantní chlap, který má svou hlavu, a já se s ním nebudu bavit.
Takže pod jeho vedením se v reprezentaci neobjevíte?
Pokud do toho bude kecat on, tak ne.
Příští rok vám bude čtyřicet, jak dlouho se dá vydržet ve špičce dálkových běhů?
Záleží, jak slouží zdraví a jak trénujete. Když někdo trénuje málo, je slabý už před třicítkou, já pořád cítím, že mám sílu a energii jako v těch třiceti. Ale v pětačtyřiceti už jezdit nebudu…
