Článek
„Věk nezastavíte a abych se tam plácal jen proto, že bych měl o ročník víc? To není moje nátura. Člověk musí mít trochu radost z toho, že dobře zajel a jak vždy říkám, musí si jet pro zážitek," říká nestor Memoriálu expedice Peru 1970.
V žádném případě to však neznamená, že by běžky definitivně odložil. Ostatně letošní zimu už naběhal přes pět stovek kilometrů. A na 52. díl slavného závodu se dokonce i s předstihem přihlásil. „Na začátku sezony jsem byl přesvědčený, že si to ještě naposledy zajedu, ale nejezdí mi to tak, jak jsem si představoval. A tak jsem vyhověl hlavně ženě," culí se s tím, že své manželce konec úctyhodné série sliboval již od 45. ročníku.
„Zima je pěkná, už dlouho tolik sněhu nebylo. Jenže furt mě něco pobolívalo a netrénoval jsem tolik, kolik bych potřeboval. Navíc v lednu se čtrnáct dnů nedalo jezdit, když byly vichřice a padaly stromy, což mně taky trochu ubralo," povídá ikona Jizerky. Svůj nejlepší čas zajel v sametovém roce 1989 v rámci 22. ročníku (2:48:11, pořadí 166.).
Nebude v neděli na bedřichovském stadionu poprvé bez startovního čísla cítit nostalgii? „To poznám, až dojedou do cíle, jestli mě to nebude mrzet," usmívá se smířeně Míka. V hlavním závodě na 50 kilometrů napříč Jizerskými horami bude držet palce Kateřině Smutné a trojnásobnému vítězi Stanislavu Řezáčovi.
V roce 1968 byl u zrodu celého podniku a od té doby nevynechal ani jednou. Jen dvakrát vzdal, jinak do cíle dojel pokaždé. Teď poprvé vyrazí v den závodu v neděli ráno z nedalekých Hrabětic do Bedřichova pouze jako divák. „Alespoň to poprvé uvidím z druhé strany jako fanoušek. Podívám se na start a uvidím, jak ti nejlepší dojedou do cíle. Na to se určitě těším. Však se to nedá jezdit donekonečna," konstatuje první člen Klubu mistrů Jizerské padesátky. Ten sdružuje borce, kteří mají na kontě 30 a více účastí. „Ostatní alespoň mají motivaci mě předstihnout," uzavírá.