Článek
Jistě se v Bedřichově potkáte i s Lukášem Bauerem, který má svůj laufařský tým. Zavzpomínáte na své slavné souboje?
Už jsem ho viděl v Davosu, kde testoval lyže, ale jen jsem kolem projel. Těším se, že si popovídáme, co je nového, a třeba si připomeneme i ty naše bitvy.
Na kterou vzpomínáte nejvíc?
Třeba na Tour de Ski v roce 2010, kdy jsme bojovali o celkové vítězství. Společně jsme dojeli pod sjezdovku Alpe Cermis, ale ve stoupání měl víc sil. Po nějakých 300 metrech mi došlo, že nemám šanci. Musel bych na něj mít před poslední etapou víc než minutu.
Velký souboj jste svedli i na mistrovství světa ve Falunu 2015 na padesátce. Vy jste ve finiši získal své čtvrté zlato na šampionátu, Bauer stříbro.
Už jsem byl opravdu unavený, podmínky byly obtížné, ale měl jsem dobrou pozici před posledním sjezdem. Měl jsem i trochu štěstí, ale před finišem jsem se dostal do ideální pozice.
Byla to vaše poslední velká medaile, v prosinci 2018 jste ve dvaatřiceti letech ohlásil konec hvězdné kariéry. Už se do závodění nechtělo tělu, nebo spíš hlavě?
Kombinace obojího. Po Falunu bylo opravdu těžké si udržet motivaci, když jsem tam získal čtyři zlata. Další sezona byla ještě o. k., byl jsem třetí ve svěťáku, ale pak už to nešlo.
Co vám teď z vaší kariéry nejvíc chybí?
Závody. Byl jsem strašně soutěživý kluk, miloval jsem bojovat s ostatními.
Petter Northug na archivním snímku.
Určitě si také vybavíte, kde jste získal své první individuální světové zlato.
Tady v Liberci v roce 2009 a byla to velká úleva. Předtím jsme v Sapporu vyhráli štafetu, já si věřil, že porazím Němce i ve skiatlonu, ale nezvládl jsem to. Pak jsem stál na startu v Liberci a říkal si: „Tohle je revanš.“ A jel jsem pro vítězství, získal klid a pak vyhrál i padesátku.
V laufech na Ski Classics o výhry nebojujete, na Marcialonze jste byl 99. I to vás baví?
Ano, baví mě trénovat i závodit. Potkávám staré kamarády, na Marcialonze jsem se bavil s Legkovem, s nímž jsem svedl spoustu soubojů. Navíc Marcialonga je úžasná, jak tam projíždíte městečky. Vidíte v ulicích lidi, kteří se přišli podívat, je to jako Tour de France. Pro budoucnost běžeckého lyžování je důležité mít víc takových závodů, aby bylo atraktivní.
S tím asi v Norsku nemáte problém.
Norové mají běžecké lyžování v srdcích, ale teď jsem viděl dokument, že u malých dětí už není tak populární. Je to dané i ekonomikou, vybavení i cestování stojí dost peněz.
K tomu nedostatek sněhu téměř po celé Evropě… I organizátoři Jizerské padesátky měli spoustu práce s tím, aby okruh na neděli stihli připravit.
Táta se byl před týdnem podívat na stránky závodu a poslal mi obrázky, kde bylo sněhu minimum. Teď už to vypadá mnohem líp. Ale ani v Oslu nemáme moc sněhu, pořád prší, na Holmenkollenu je jen tříkilometrový okruh s umělým sněhem… Musíme jezdit do hor.
Co by podle vás pomohlo běžeckému lyžování získat na atraktivitě mezi fanoušky? Zdá se, že svůj souboj o diváky s biatlonem prohrává.
Důležité je mít osobnosti a aby bylo ve špičce víc zemí. Teď bojují v mužích Norové s Rusy, v ženách bojuje Therese Johaugová sama se sebou. Když to trvá moc dlouho, není to dobré. Je třeba, aby zase jezdili dobře Němci, v ženách chybí někdo typu Justyny Kowalczykové…
Zmínil jste se o chybějících osobnostech. Vám se vždy dařilo přitáhnout zájem fanoušků i médií nejen výsledky, ale mnohdy i kontroverzními gesty ve finiši či ostrými výroky.
Lyžování potřebuje show i mediální přestřelky. Špičkování se Švédy bylo podle mě důležité pro zájem o lyžování ve Švédsku. Zároveň to byly takové psychologické hry, mně pomáhaly se soustředit a motivovat. Rád jsem dělal věci po svém. Někomu se to líbilo, jiní to nesnášeli, ale já ničeho nelituju. Teď už jsem skončil, tak kdo to chce vidět, musí na Youtube… (úsměv)
Třeba něco předvedete i v pátek v Bedřichově při Benzina sprintu o sto tisíc korun. Pořád máte v sobě to zrychlení, kterým jste vyhrával závody?
Už to není takové, jako bývalo. O Vánocích jsem trénoval s bráchou Evenem a nedokázal se ho udržet. Přece jen tréninku už kvůli práci není tolik, i když se snažím být denně na lyžích.
Čemu se věnujete?
Mám značku brýlí a od srpna rozjedeme i oděvní kolekci. K tomu se v norské televizi věnuju sportu i show. Děláme večerní pořad se skrytou kamerou. Teď jsme byli provokovat lidi ve Švédsku, jindy jsem hrál uchazeče o práci a brečel, že nemám co dělat.
Tomu asi málokdo věřil, že by někdo s vaším jménem v Norsku nezavadil o práci. Popularitu máte jistě pořád značnou.
Jasně, je fajn být Petterem Northugem v Norsku, kde je lyžování tak populární. Hlavně teď, kdy už na mě není žádný tlak.
Kdy jste se s ním srovnával nejhůř? Při mistrovství světa 2011 v Oslu?
To bylo hodně náročné. Od začátku přípravy jsem to viděl na celém týmu i trenérech, všichni jsme z toho byli v pytli. Každý v Norsku čekal, že vyhraju, byl jsem hodně, hodně nervózní. A před šampionátem jsem neměl dobrou sezonu. První závod, který jsem vyhrál, byl na mistrovství světa. Pak jsem si mohl oddechnout a dát pivo, protože to byl fakt náročný rok.
