Článek
Přes zimu žije v Německu, kde je jedním ze dvou trenérů nejlepších žáků, kteří přešli mezi juniory. „Máme jich ve skupině jedenáct, práce je dost, ale je zajímavé sledovat jejich progres. I když kombinovat to s mým tréninkem a závoděním je někdy extrém,“ usmívá se v obsáhlém rozhovoru pro Sport.cz.
Ve Schladmingu jste do Světového poháru naskočil po více než dvouleté pauze vynucené přetrženým předním křížovým vazem. Jaký pro vás byl návrat?
Bylo to hodně nostalgické. Snažil jsem se to držet v lyžařské rovině, ale myšlenek jsem měl v hlavě spoustu. Je to dlouhá doba, už jsem skoro nemyslel, že bych do Světového poháru znovu nastoupil. Jsem rád, že to vyšlo, i když to bylo emotivní. Sportovně jsem samozřejmě spokojený být nemohl, ale to ostatní převážilo.
Ve startovní listině jste byl jasně nejstarší. Bylo ale fajn potkat se zase se slalomáři, s nimiž jste dříve pravidelně soupeřil?
Kluci vědí, že od loňska trénuju v Německu, ale asi nikdo nečekal, že bych ještě nastoupil. Spousta jich byla překvapená, ptali se: „Co tu děláš? Vždyť už jsi skončil, ne?“
Obří slalom ve Schladmingu byl dlouhodobě ve vašem kalendáři zakroužkován jako místo návratu?
Já s tím koketoval už od startu sezony, že bych chtěl ještě nějaký závod ve svěťáku dát. Myslel jsem na Sölden, ale tam to nevycházelo logisticky, o Schladmingu jsme dlouho věděli, že dobře zapadá, neměl jsem to z Berchtesgadenu, kde jsem s týmem, daleko. Navíc to vycházelo před mistrovstvím světa, abych se na něj zkusil nachystat. I když je to náročné s tréninkem kluků.
Původně jste se po zranění chtěl vracet do Světového poháru už minulou sezonu.
Vloni jsem měl comebackovou sezonu, ale neměl jsem body do Světového poháru. V žebříčku je třeba být do 150. místa na světě, což jsem v době úrazu byl. Zažádal jsem si o prodloužení při zranění, ale je tam blbé pravidlo, že se poníží o deset procent, což mě šouplo asi na 155. místo. Ještě jsem bojoval s kolenem, povedlo se mi ty body vyjet až na konci zimy po všech Světových pohárech. Už to bylo trochu v křeči kombinace věku, bolavého kolene, už nulové finanční podpory od Olympu a svazu. Nechtěl jsem dělat kompromisy, tak jsem kývnul na nabídku od Němců.
Na světovém šampionátu váš čeká obří slalom a týmová kombinace, která nahradí tu klasickou. Jet byste měl s Janem Zabystřanem. Jak se na novinku těšíte?
Samozřejmě budu trochu nervózní, abych to nepokazil, ale dám do toho maximum. Vůbec nevím, co od toho čekat, po jedné jízdě mezi elitou. Mrzí mě, že nejsem schopný se nachystat na sto procent, ale cítím se zdravotně nejlíp od doby, co jsem si poprvé přetrhal vazy v koleni. Ani na lyžích jsem se necítil špatně, tak by to mohla být dobrá rozlučka s kariérou.
Už dříve jste zmiňoval, že byste chtěl vyjet body i směrem k olympiádě v Itálii pro někoho ze svých krajanů. To, že byste startoval na svých pátých hrách vy sám, vylučujete?
Nikdy neříkej nikdy. Ale to bych musel vyřešit finance, mít za sebou fungující tým… Ta světová špička se extrémně vyrovnává a já mám o 90 procent míň tréninku než ostatní, tak nemůžu čekat zázraky. Těžko říct, jak bych se rozhodoval, kdybych tu možnost měl, každopádně mi závodění strašně chybí. Mám to rozjeté po profesní stránce, strašně mě to posunulo, co se týče seberozvoje, když na to můžu nahlížet z trenérské perspektivy, nakoukl jsem do německého systému, různé technické prvky můžu zkoušet v praxi. To je zase moje výhoda, že svěřencům můžu dost věcí ukázat a nemusím jim to složitě vysvětlovat.
Ale v tuto chvíli berete šampionát v Saalbachu jako své loučení.
Beru ho jako tečku za kariérou. Je tam ještě milník tisíce závodů FIS, což je šílené číslo, teď mi jich zbývá asi pět. Myslím, že mistrovství republiky bych si zajel i v budoucnu, ale vyšší ambice už asi mít nebudu.
Kryštofa Krýzla čeká v Saalbachu rozlučka se světovými šampionáty.
Američanka Lindsey Vonnová je ještě o dva roky starší, zranění na lyžích také prožila spoustu a dokázala se vrátit do špičky…
Celkově se posouvá fyzická příprava i péče o tělo, nejen v lyžování. Dřív byl slalomář ve třiceti starý, teď už to neplatí. Dozrává se později.
V točivých disciplínách se ale žádný český muž kromě vás do Světového poháru v posledních letech prosadit nedokázal. Čemu to přičítáte?
Ta úroveň je extrémně vysoko a širší světová špička se zahušťuje. A je tam pravidlo být v té stopadesátce. Mladí kluci musejí zamakat, ale je to boj. Věřím, že se časem někdo chytne, ale když vidím, jak širokou základnu mají Němci, a stěžují si, jak málo talentů tam je proti Švýcarsku či Rakousku… O to víc nadšený jsem, jak Zaby (Jan Zabystřan) zapadl, vyšla mu spolupráce s německým týmem, díky čemuž má klid do přípravy.
Jak vychází srovnání podmínek pro mladé lyžaře mezi Českem a Německem?
Celkově je to jinak nastavené. V Česku je to individuálnější s větším zapojením rodičů, často spíš těch bohatších, kteří si to můžou dovolit. Vytvoří se mikrotýmy kolem konkrétních pár vyvolených závodníků. V Německu je to týmovější. Od základny se vytvoří týmy, sází se na „Gruppendynamik“, kdy se učí od sebe navzájem, je tam vyšší morálka, dost se maká. Navíc je systém propojený se školou přes centralizované sportovní internátní gymply. A k dispozici je pár lyžařských center, která můžeme využívat.
V tom je asi značná výhoda Němců.
České hory ty podmínky celkem poskytují, jen se závodníkům nevychází vstříc. Třeba ve Špindlu se dá normálně trénovat jen na Stohu, což je okrajový kopec, relativně úzký, kde se střídá jeden tým za druhým. Když jsem byl mladší, bylo snazší dostat se ráno na červenou, pak na černou, vybavuju si, jak tam Šárka Záhrobská mohla trénovat. Teď je skiareál víc zaměřený komerčně a děti ho pro trénink moc využívat nemůžou, což je škoda. Tady nám jdou víc na ruku, i když to stojí finance, ale bez toho to nejde. Ráno od 6 do 9 za umělého světla můžeme jezdit super-G, pak se postaví ještě lajna na obřák, další kopec se prolije vodou, abychom mohli trénovat na těžkých podmínkách. Najezdí se mnohem víc kilometrů.
