Článek
Neklepali si v Německu na čelo, proč odcházíte za mnohem horšími podmínkami?
Je pravda, že je to tu hodně jiné. V Německu jsou dráhy, tím je všechno levnější. Ale také se stalo, že jsme nejeli na závody, protože došly peníze. Tady mi slíbili, že se to nestane. (úsměv)
Česky mluvíte perfektně, jak dlouho jste tu po narození žila?
Dlouho ne. Nebyl mi ani rok, pak jsme se stěhovali do Německa. Táta je Němec, máma Češka, ale čeština byla můj první jazyk.
Teď jste se tedy přestěhovala zpět do Česka?
Rodiče zůstali v Německu, ale mám byt v Turnově, kde bydlí i teta. V Německu zůstává i můj pes, mám tam spoustu věcí… Dá se říct, že teď žiju v kufru.
Proč jste se tedy ke změně odhodlala?
Důvodů bylo hodně… Měla jsem problémy s trenérem, německý svaz to nechtěl řešit a mě to takhle nebavilo. Tak jsem si řekla, že za Německo už nechci jezdit, potřebuju změnu, ale se sportem jsem končit nechtěla. A když jsem zjistila, že půjde jezdit za Česko, tak jsem neváhala.
Ale Světový pohár, kde jste stála už i na stupních vítězů, teď jezdit nemůžete.
Každá země si musí vyjet kvótu. V Německu to nebyl problém, ale jak Česko nikoho nemělo, musím ji teprve vybojovat. Je k tomu třeba být do 45. místa na světě.
Existuje v Česku nějaký skeletonový trenér?
Trénuju s bobisty. Zatím mi to vyhovuje, ale až závody ukážou, jestli ten trénink byl dobrý. Teď jsme společně odletěli do Kanady, na některé závody asi budu jezdit i sama. Ale domluvila jsem se s holkou, která jezdila za Ameriku a teď bude závodit za Švédsko, tak s ní budu cestovat a nebudu úplně sama.
Jak se cítíte jako jediná dívka v partě bobistů?
Samozřejmě v tréninku nedělám všechno, co kluci, ale je s nima sranda a jsou na mě hodní. (úsměv)
Anna Fernstädtová, nově reprezentantka Česka.
archiv Anny Fernstädtové
Jela jste někdy v bobu?
Jednou v Königsee. Jak jsem jela vzadu, moc mě to nebavilo. Jen jsem si sedla, nic nedělala a musela věřit, že se nic nestane. Zatímco když ležíte na skeletonu, máte ho pod kontrolou.
Kdy jste si na něj lehla poprvé?
Jako malá jsem dělala gymnastiku. Jenže pak jsme se od Frankfurtu přestěhovali do Berchtesgadenu, kde jsme žádný gymnastický klub nenašli, tak jsem chtěla zkusit zimní sport. Začínat ve čtrnácti závodit na lyžích bylo pozdě, na snowboardu jsem neuměla. A v nedalekém Königsee byla dráha. Řekli mi, že na saně už jsem stará, na boby moc mladá, tak mi doporučili skeleton.
Od první jízdy vás skeleton nadchl?
To ne, měla jsem strach a chtěla jsem po ní skončit. Trenér říkal, že na tom dobře ležím, ať to ještě zkusím, ale já už nechtěla. Tak jsme se domluvili, že aspoň dokončím trénink, tak jsem sjela ještě čtyři jízdy a bylo to lepší, až jsem řekla, že ještě přijdu. A už jsem u toho zůstala.
Strach z těžkých kolizí už nemáte?
Ono se toho ve skeletonu zase tolik nestává, z koryta nevylítnete. Jasně, když bouráte, máte pak modrou nohu. Ale v každém sportu se může něco stát, v gymnastice můžete spadnout na hlavu, na lyžích hrozí karambol ve vysokých rychlostech…
Anna Fernstädtová ještě v německé kombinéze.
archiv Anny Fernstädtové
V jaké nejvyšší rychlosti jste jela na skeletonu?
V kanadském Whistleru jsem jela 142 kilometrů za hodinu.
Užívá si člověk takovou rychlost, nebo si říká, že už je to dost?
To jsem si říkala, že už je to dost… Je to na konci dráhy, pak už brzdíte. V závodě chcete jet co nejrychleji, ale při prvním tréninku to bývá trochu šok.
Když jedete korytem na břiše a máte zvednutou hlavu, trpí záda hodně?
Záda ani ne, spíš vás bolí za krkem. V sezoně si zvyknete, ale na začátku je to vždycky boj. Hodně lidí má s krkem problémy, protože se na to dá těžko připravit. Posilovat a ležet na skeletonu je něco jiného.
Jak dlouho vám skeleton vydrží?
Tak dva tři roky se na něm jezdit dá. Já mám teď z Lotyšska nový, přijde zhruba na 5000 eur (asi 130 000 korun).
