Článek
Cítil jste, že právě smíšená štafeta může být pro Česko velikou šanci na zisk cenného kovu?
Nechtěl jsem raději nic říkat předem, ale v hlavě to člověk trochu měl, když jsme v jediném letošním mixu při Svěťáku taky dojeli na bednu. Slýchali jsme to ze všech stran, že tam šance je. Navíc moje přítelkyně Veronika měla právě ve čtvrtek svátek a oznámila, že si k němu přeje medaile. Docela drsný úkol, ale mohu říct, že je splněn.
Jaký je to pocit mít tolik vysněnou medaili na krku?
Bomba. Pro nás všechny čtyři to je, jako kdybychom měli zlato. Navíc radost je vždycky ve štafetě znásobená. Sice je každý z nás na trati i při střelbě sám, ale dobře si uvědomuje, že jde o společné úsilí. Navíc jsme medaili získali doma, to je absolutní vrchol. Ta moje je už trochu odřená, protože mi jen pár minut po ceremoniál spadla na zem.
Chtělo to od vás kus odvahy předvést neskutečnou rychlopalbu při poslední střelecké položce?
Nechci vypadat jako machr, ale to byla jistota, totální jistota. Fakt jsem si na stojáka věřil neskutečně, čistá ležka mi dodala hodně sebevědomí. Navíc skoro nefoukalo. Prostě jsem to tam nasypal, a když jsem slyšel jak bouří lidi, jen jsem si v duchu říkat, že je to teda mazec. Při odjezdu ze střelnice jsem cítil, že už nevytuhnu a tu třetí příčku už nepustím.
Užil jste si pak hodně i aplaus v cílové rovince?
Tam jsem věděl, že mě skutečně nikdo neohrozí a že mi za chvíli dají tu medaili na krk, to byl skvělý pocit. Dokonce mi tam někdo z hlediště nabízel vlajku, koukal jsem po ní, ale nebyl jsem si úplně jistý náskokem před Italem, tak jsem si říkal, zůstaň absolutně soustředěný a v posledních metrech neblbni. Pak už na mě skočila Verča Vítková a já si uvědomil, že má taky vlastně svátek, tak jsem ji popřál až na stupních. Tam jsme si to už užili všichni.
