Článek
Bedřichov v Jizerských horách se v tomto týdnu stal na chvíli pravděpodobně místem s největší koncentrací majitelů medailí v běžeckém lyžování na světě. Účastníci jednoho z českého pohledu nejúspěšnějších MS v klasickém lyžování ve Falunu 1974 se po půlstoletí sešli v hotelu Jelínek, aby pogratulovali tehdejšímu kouči a trenérské legendě Jaroslavovi Honců k dnešním 85. narozeninám. „Ale jako pětaosmdesátiletý dědek se necítím,“ usmívá se Honců, který měl například svěřence na celkem sedmi zimních olympijských hrách.
Vypadáte výborně. Potvrzuje se, že běžecké lyžování je jedním z nejzdravějších sportů?
Jednoznačně. Normální běh, běh na lžích, plavání a gymnastika. To jsou základní sporty, ze kterých musíte vycházet i v jiných sportech, chcete-li být úspěšní.
České medaile ve Falunu 1974
Stříbro
Stanislav Henych (běh na 50 km), Blanka Paulů (běh na 5 km)
Bronz
1974 (Falun): Rudolf Höhnl (skoky, velký můstek), Alena Bartošová, Gabriela Sekajová, Miroslava Jaskovská, Blanka Paulů (běžecká štafeta 4×5 km)
Postavíte se ještě občas na běžky?
Už ne. Naposledy jsem byl před několika lety. Moc nemusím tu masu lidí. Třeba tady v Bedřichově je to občas jak na Václaváku a ostatní se k vám chovají jak k onucím. Když jsem tady v roce 1953 vyhrál krajský přebor v běhu, nikde nikdo tady nebyl. Vběhli jsme do lesa, vrátili jsme se z lesa, a za tu dobu jsme nepotkali ani živáčka. (usmívá se)
Ale předpokládám, že sport sledujete pořád.
Veškerý, zimní i letní, ale už jenom pasivně. Ale hodně chodím na procházky. Donedávna jsem ještě měl pejska, ale ten mi teď zemřel… Jinak mám veliký dům, velkou zahradu, kolem toho je hodně práce. Rád dělám i v lese se dřevem. Ale stromy mi už manželka kácet zakázala. (usměje se)
Sledoval jste nedávné mistrovství světa v biatlonu v Novém Městě?
Samozřejmě, však jsem biatlon aktivně dělal. Ale ještě ten velkorážnej, ne ten malorážnej (na malorážku se přešlo v roce 1978, pozn. red.). My jsme ještě stříleli s ruskými odstřelovačkami, a kdo to pořádně neuměl, tak měl rozbitou čelist.
Dort pro oslavence. Od úspěšného MS ve Falunu uběhlo letos 50 let.
Co říkáte na výsledky?
Jsem z toho smutný. Biatlon u nás, jen podle mě, mluvit do toho nemůžu, nešel správnou cestou. Všude je biatlon navázaný na klasický lyžování, na běhy a spolupracují dohromady. Kdežto u nás to roztrhli a v tom běhu vypadají špatně.
Takže vám by se zamlouvalo, kdyby do biatlonu přešel Lukáš Bauer? Po konci u polského reprezentačního týmu to připustil jako jednu z možných variant.
V každém případě! Lukáš je ohromně dobrý kluk. Je jeden z nejúspěšnějších běžců na lyžích a tady ho tak nějak zašlapávali do hlíny…
Svou poslední medaili Lukáš Bauer vyhrál na MS ve Falunu v roce 2015. Tedy na stejném místě, kde jste zažil jako trenér úspěšné MS přesně před 50 lety a kde Stanislav Henych vyhrál první mužskou poválečnou medaili pro české běžecké lyžování.
Bylo to nejúspěšnější mistrovství světa v klasických disciplínách pro Československo. Nejúspěšnější víkend, v sobotu byly dvě medaile, v neděli třetí. To byla velká paráda. Tam jsem dokonce několikrát lyžoval se švédským králem Gustavem. (usměje se)
Čím byla generace závodníků ve Falunu výjimečná?
Úspěšná byla, protože hodně trénovala. A pak taky pomohla změna lyží.
Falun byl zlomový
„Falun byl pro nás podle mě zlomovým šampionátem. Jednak ve výkonnosti, kdy Jarda Honců zavedl nové metody a přinesl nové přístupy. Z mého pohledu i s odstupem času byl výjimečný v tom, že trénoval cílevědomě, velmi kvalitně dokázal spojovat teorii s praxí a využíval tenkrát možností FTVS UK.
A ve Falunu se také měnily i lyže. Já jsem ve Falunu jel už na kompletně umělých lyžích. Od roku 1972 s tím hodně laboroval Fischer a na začátku ledna 1974 s nimi vyrukoval Kneissl. To byl zlomový moment. Za dva roky na olympiádě v Innsbrucku už byly stoprocentně jen umělé lyže.
Moje stříbro ve Falunu na 50 kilometrů bylo určitě překvapením. Ale přijeli jsme tam a už na nás třeba čekali švédští novináři, protože na začátku ledna jsem v Itálii vyhrál ve Val Gardeně. Porazil jsem úplně všechny včetně Grimmera, který byl tehdy na 15 kilometrů o minutu druhý. Ale pak se nám až tak nedařilo. Na třicet kilometrů jsem byl třináctý, na patnáctce devátý. Tři dny před padesátkou jsem jel ve štafetě na posledním úseku nejrychlejší čas.
Na běžkách už vyjedu, jen když musím. To znamená 24. března, když jezdíme k mohyle na výročí tragédie Hanče a Vrbaty. Pojedu i letos, ale vypadá to, že bude blbé počasí.“
Stanislav Henych, stříbrný medailista z MS ve Falunu
MS ve Falunu bylo posledním, kde se ještě závodilo na dřevěných lyžích, a zároveň prvním, kde už na umělých.
Ta revoluce byla asi pozitivnější než Velká říjnová. (směje se) Pro lyžaře to byla absolutní změna. Třeba jen řeknu příklad Vasova běhu. Tam, když se jezdilo na dřevěných lyžích, tak se tam potom posbíralo až deset kontejnerů zlomených lyží. Když přišly plastové, nelámaly se. I když na začátku s tím byly taky problémy. Třeba Švédové při štafetách vytrhli padesát metrů po startu vázání, protože to neuměli namontovat a montovali to jako do dřeva…
Stanislav Henych získal stříbrnou medaili, byla pro vás tehdy překvapením?
Nebyla, už dva dny předtím zaběhl nejrychlejší čas ve štafetě a už rok předtím řekl, že bude mít ve Falunu medaili. Padesátku sice jel poprvé v životě, ale říkal, že když to slíbil, musel to dodržet. (uculí se)
Uspěl i díky vašim novinkám v trénování, které jste v 60. letech zaváděl.
Těch novinek bylo moc. Dělali jsme to po celém světě a měl jsem štěstí, že jsem měl za kamarády trenéry finský, švédský, norský. Tehdy to bylo jiný než teď. Teď jsou v tom velké peníze a všichni si konkurují a nepřejí si navzájem, kdežto tehdy jsme drželi všichni pohromadě. Všichni jsme byli kamarádi.
