Článek
Říkalo se jim prostě: naše děti. I to ukazuje, jak mladičké krasobruslaře brala veřejnost za své. Teprve šestnáctiletá Eva s o tři roky starším Pavlem startovali v roce 1962 poprvé na mistrovství světa. A hned doma, k čemuž jim pomohla i tragická souhra osudu.
Šampionát se měl v nově otevřené Sportovní hale konat už o rok dříve, jenže po pádu letadla, kdy přišla o život celá americká krasobruslařská výprava, byl o rok odložen.
„Organizátoři měli rok navíc na přípravu a šampionát byl fantastický. Nová hala pro nás bylo něco nádherného jako třeba později O2 arena, přijížděli lidé z celého Československa. A atmosféra? Úžasná,“ vzpomíná. „Fanoušci milovali krasobruslení, díky panu (komentátorovi) Mikyskovi mu rozuměli a rádi měli i nás,“ připouští.
Zvlášť když „naše děti“ předvedly úchvatné jízdy, které jim vynesly zlato. „My by byli šťastni za elitní desítku. Nečekáte, že na svém prvním šampionátu vyhrajete,“ přiznává Romanová.
Však byla tehdy jako v transu. Když se vracela z prezidentské lóže za maminkou, říkala, že jí gratuloval nějaký pán s paní. „Divila se, že jsem ho nepoznala, když jsme ho měli na obraze v každé třídě,“ pobaveně vzpomíná na setkání s tehdejší hlavou státu Antonínem Novotným.
Eva Romanová pózuje s mistrem světa ve sportovních dvojicích Reném Novotným.
Ani jako zlatým teenagerům ale Romanovým úspěch do hlavy nestoupl. To by ostatně jejich tatínek nedovolil. Dál jezdili na led tramvají ve 4.20 ráno, cestou z tréninků v Kladně vyskakovali z vlaku, aby ušetřili trochu času, o prázdninách jezdili po republice, kde zrovna byla volný led…
„Tatínek říkal, že jsme prostě vyhráli další závod a teď musíme o to víc trénovat. Třeba aby se někomu nezdálo, že nám rozhodčí v Praze nadržovali, chtěli jsme dokázat, že to nebyla náhoda,“ říká.
To se jim povedlo víc než dostatečně. Triumfovali také v dalších letech v Cortině d´Ampezzo, Dortmundu a Coloradu Springs. Pak ohlásili konec na amatérském ledě, byť Romanové ještě nebylo ani dvacet let. „Tance bohužel ještě nebyly v olympijském programu a my už neměli co vyhrát. Tak jsme si řekli, že odejdeme na vrcholu,“ vysvětluje.
Zamířili tak do lední revue. „Byli jsme ryzí amatéři a rodiče nám obětovali čas, trpělivost i finance, chtěli jsme něco vrátit,“ přidávala další argument k cestě mezi profesionály. A dál žila pestrý život, který by vydal na celovečerní film, ne-li seriál.
Se smutnými momenty jako byla smrtelná autonehoda jejího bratra, i spoustou dobrodružství, kdy se svým manželem Jackiem Grahamem cestovala po Americe v obytném autobuse, v Anglii chovali koně i vlastnili domov důchodců, pak bydleli v Lipnici u Plzně, kde se její muž učil česky i sbírat houby.
Do Olomouce i Prahy
Po smrti manžela dál žije v Anglii, ale do rodné země se často a ráda vrací. Však v Olomouci se každý rok koná memoriál v tancích na ledě pojmenovaný po jejím bratrovi. „A pak jedu do Prahy, kde máme různá setkání s kamarády ze školy i z krasobruslení, potom se vracím do Anglie zpátky k normálnímu životu, tenisu, plavání,“ vypočítává.
Ano, i dva roky před osmdesátkou je její život plný sportu. Jen lední brusle vyměnila za kolečkové. „Na inlinech máte helmu, chrániče na kolena a lokty, tak je to bezpečnější,“ usmívá se. „Ale čím jste starší, tím víc se musíte hýbat,“ zní její motto.
Příští zimu má v plánu dorazit do Česka i na delší dobu, však se do Prahy vrátí po 33 letech světový šampionát. A k její potěše po mužské éře teď vládnou českému krasobruslení taneční páry díky sourozencům Taschlerovým a Mrázkovým.
„Z toho mám obří radost, je naděje, že by v Praze mohla být i medaile, to by byla úplná fantazie,“ zasní se. Bylo by to ostatně symbolické, kdyby opět v Praze po 62 letech dosáhl na stupně vítězů český sourozenecký pár.
„Myslím, že je výhoda, protože se lépe znají, jsou pořád spolu. Pak je to lepší pro rodiče, protože se nemusejí dvoje rodiče dohadovat o oblečení, kde budou trénovat a tak dále. Je to všechno rodinná záležitost. My se s Pavlem také nehádali,“ vypráví Romanová a těší se, až uvidí v akci své nástupce.
